Přístav

"Jsem si téměř jistý, že jsme to přejeli, Charlesi,"
ozval se Crowley ze zadního sedadla černého auta poté, co už asi potřetí za půl hodiny minuli obří loď s nápisem školy, na kterou měl nastoupit, který se prostě nedal přehlédnout.
"Myslíte, mladý pane?" pronesl bezbarvě muž středního věku, který seděl za volantem a pokračoval stejným směrem. Charles měl svojí hlavu, na to už si Crowley stačil zvyknout.
U nich doma se personál střídal docela často (A v naprosté většině případů měl podobná jména jako Charles, John, nebo Henry. Člověk by si skoro začal myslet, že člověk na to, aby přijmul takové zaměstnání, potřebuje pseudonym), Charles u nich byl už ale skoro čtvrt roku.
Proto se Crowley necítil nikterak rozhozený z konceptu, když o další půl hodinu a pár opakujících se frází později, vystupoval ze dveří auta, která mu Charles s nečitelným výrazem otevřel.
Místo toho se věnoval prohlížení okolí.
Loď byla skutečně velká, až se přistihnul při myšlence, na to, kolik lidí tam vlastně jede. Kdyby člověk měl soudit podle velikosti lodi, tak rozhodně víc než dost.
Crowley uchopil svůj kufr, který byl zatím vyndán z auta a rozloučil se s Charlesem s tichým přáním, za které se sám styděl, aby ho neviděl hodně dlouho.
Byla jen otázka chvíle, než se za autem, které ho sem přivezlo zaprášilo a on zůstal stát před lodí, která ho měla dovézt na místo, o kterém v životě neslyšel. Chvíli na ní zaraženě koukal, ale pak jenom pohodil hlavou. A vydal se přímo k lodi.
Problém bylo, že se na této trase nacházel ještě někdo jiný. Crowley byl tak ztracený ve svých myšlenkách, že vrazil do chlapce, stojícího opodál s opravdu nezvyklou barvou vlasů.
Což bylo taky asi tak jediné, co stačil zaregistrovat - šedé vlasy, protože hned potom sklouznul jeho pohled na jeho výraz a omluvy se z něj začaly sypat ještě rychleji, než normálně. Div ho nezačal oprašovat, ačkoliv jediný, na kom tato srážka zanechala nějaké následky byl jen on sám.
Vrazit do člověka... evidentně byl víc mimo, než si byl ochotný připustit.

Bylo celkem těžké se zorientovat v úplně novém prostředí, takže jsem potřeboval něco jako odrazový můstek, něco, čím začít. Em byla jediná kdo mi odpověděl na pozdrav a tak jsem si řekl, že když nic jiného, mohl bych se aspoň představit. "Jsem Matt Lowland." Řekl jsem s úsměvem a natáhl k ní ruku.

Naše loď se už pomalu blížila k přístavu, nestihli jsme první loď, takže jsme si museli počkat na další. Tiše jsem seděl a sledoval vlny kolem lodi a blížící se ostrov. Vypadal tak nádherně, až mě z toho trošku mrazilo v zádech. Loď konečně dorazila do přístavu, takže jsme vystoupili na břeh a rozhlédli se kolem, bylo tu dost lidí a všichni vypadasli dost natěšeně. Přehodil jsem si cestovní tašku přes rameno a můj kocour mi vbyskočil na rameno. "Tak jsme konečně tady, Akumo." Prohodil jsem tiše a pohladil ho po hebké černé srsti. Pomalu jsme se přiblížili ke skupince lidí a zastavili se asi metr od nich. "Zdravím, jsem Sebastian." Představil jsem se a vytáhl z kapsy dopis s přihláškou na školu. "Jsem tu dobře?" Opřel jsem se o zídku a čekal, co se bude dít.

Ahoj, stiskla jsem ruku Mattovi a snažila se potlačit nepatrný úšklebek, který mi na tváři vyvolala myšlenka, že právě Matt je jedno z mých nejoblíbenějších jmen. Em, představila jsem se. Nebo Madeleine. Thornová., dodala jsem trochu stydlivě. Neměla jsem to jméno moc ráda. Ani jsem nevěděla, proč jsem mu ho řekla. Měla jsem pocit, že můžu. Jak se vede? zeptala jsem se trochu připitoměle, neboť jsem chtěla zavést nějakou konverzaci a nevěděla, na co se zeptat.

"Těší mě. Popravdě, jsem slušně unaven. Aby taky ne po několikahodinové cestě ze Skotska." Pousmál jsem se a jelikož jsem nevěděl, co dále říct odpověděl jsem jen: "A co ty?"

Skotsko? Paráda. pokývala jsem hlavou uznale. Já to měla jen kousek, ale taky bych si dáchla. Nemluvě o tom, že by bylo fajn někam si odložit věci. A taky mám špatný pocit ohledně Ebony, dřepla jsem si k přepravce s černou kočkou. Ebony tam ležela celkem klidně, ale měla jsem z toho zlé svědomí. Chtěla jsem ji vypustit a dát jí napít a se vší tou zvířenou okolo jsem si nebyla jistá. Sice jsem pro ni měla připravené vodítko, ale nebyla na to moc zvyklá. Možná bychom mohli zkusit něco najít? naznačila jsem otázku. Přišlo mi, že tu nebudeme nikomu významně chybět a ostatní nevypadali, že by je tížil problém zavazadel a uvězněných zvířat.

Nahlédl jsem k Ebony a podrbal jsem jí na hlavě. "Po něčem bychom se podívat mohli." Rozhlédl jsem se kolem. "Možná by se nějaké klidné místo našlo na palubě." Nadhodil jsem

Tak to zkusíme, usmála jsem se, čapla do jedné ruky kufr a do druhé přepravku a pak jsem věnovala ostatním pohled ve smyslu "Tak zatím" a vydala jsem se směrem dovnitř lodi, kde by eventuálně mohly být nějaké kajuty nebo alespoň šatna. Netušíš, jak dlouho může ta cesta trvat? Vím, že to bylo psáno v instrukcích, ale vykouřilo se mi to. optala jsem se Matta.

//Hergot chtělo by to místnost přímo na loď a pod ní nějaké paluby nebo tak. Jak se tu všichni rozutíkáme, je trochu náročný sledovat, kdo vlastně kde je :D

Valerio

Pohladil jsem veškerá zvířata co sem našel a políbyl Matku. Uvidíme se snad někdy. Milý a radstný tón zazněl v kuchyni když sem odcházel. To už na mě čekal otec v autě. Jelikož to byl můj poslední den na dlouhou dobu co doma nebudu, nechal mě řídit jeho Audi A6. Neměl sem to auto moc v lásce, bylo dlouhé a na můj vkus moc noblesní. Já radši svůj Lexus IS220d co byl zrovna v opravně jelikož mi ho včera naboural opilý soused. Kratší dobu jsme jeli po paříži až sme dorazili na letiště. Rozloučil jsem se s otcem a nasedl jsem do letadla. Něco na mě mluvila krásná letuška kterou sem ale moc nevnímal. Zajímalo mě spíše co se bude dít až dorazím. Nasadil si sluchátka a než sem se nadál byl jsem v Anglii.
Další byla prapodivná cesta až do přístavu. Začíná mi vadit cestovat sám. Pronesl sem si pro sebe poznámku když jsem přicházel do přístavu. Zdravím. Vymrštil jsem pravici do vzduchu a zakřenil sem se.