Přístav

Na neďaleké letisko pristálo lietadlo, v ktorom som sem prišla z celkom vzdialenej krajiny. V rukách som stále držala list, v ktorom bola pre mňa záhadná pozvánka alebo skôr prijatie.
"Geeez, keď si to tak vezmem.. nikam som žiadnu pozvánku neposielala." Povzdychla som si a nakoniec som list znova zabalila do obálky, ktorú som si zastrčila do kabáta. Z letiska som sa odviezla taxíkom až do prístavu, v ktorom už čakala loď. No, iba "loďou" sa to rozhodne nazvať nedalo.
"Netušila som, že zrenovovali Titanik." Uchechtla som sa skôr pre seba a následne som podišla ku vstupnému mólu. Poukázala som pozvánku, vďaka ktorej ma pustili až na palubu lode. Tam som zrazu zastavila a len som sa trocha nervózne pozerala po celom boku lode. V podstate som netušila, čo teraz. Nikdy som prílIś neobľubovala lode. Rukami som si poupravila kabát, pri čom som si golier natiahla až k tvári, aby mi nebolo moc vidieť na ústa. Pomalými krokmi som sa začala prechádzať po palube lode. Netušila som, kde sa škola nachádza a tak som ani nevedela odhadnúť, koľko bude trvať cesta. Na rameno mi z plášťa vyskočila maličká fredka, ktorú som preistotu mala na vodítku. Rukou som ju začala jemne škrabkať na temene hlavy a len som sa mierne pousmiala.

Poslouchal jsem ostatní no zjevně měli ty samé problémy jako já.Asi nejspíše nikdo z nich se nehlásil na žádnou prestižní školu.Ale zase na druhou stranu proč to nepřijmout. Sledoval jsem jak se sem hrne víc a víc lidí.
,,Musím souhlasit.Kdo by to nakonec nepřijal?" nadhodil jsem otázku a tiše se zasmál. Pak jsem si všiml jak k nám dorazila nějaká dívka .Vypadala vccelku rozpačitě a na druhou stranu jsem jí i chápal.Ani mě by nebylo nějak fajn z toho přifařit se ke skupince neznámích lidí.
,,Jack.Teší mě" představil jsem se dívce a uddělal jakousi parodovanou úklonu. Asi jsem spíš půsbil jako šašek ale jednoduše jsem se takhle choval docela často. Hold si museli zvyknout protože mě přeškollit na jiné chování bylo snad něco naprosto nemožného.
,,Ano,taktéž jedeme na neznámé místo jelikož naše jména vzali bůh ví kde" zkonstatoval jsem to a usmál se znovu. Bylo to jen jakési shrnutí.

Z Brigthonu to do přístavu nebylo daleko, takže jsem se vlastně ani nestačila rozkoukat a už mě řidič autobusu vyháněl ven významně pozvednutým obočím. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uvědomila si, že všichni ostatní už vystoupili. Omluvně jsem se usmála, hodila přes rameno svoje "žebradlo" a pak jsem trochu rozlámaně seběhla schůdky a už jsem byla venku. Do nosu mě uhodil čerstvý přímořský vzduch, což bodlo, protože mi bylo dost špatně. Řidič mi mezitím podal černo-červený cestovní kufr na kolečkách a přepravku s Ebony a zase, než jsem se nadála, byl pryč a na mě uhodila ta nevyhnutelnost situace. Už jsem nemohla utéct. Protože kam bych šla?

Nemusela jsem hledat dlouho, velká loď se jménem školy byla jediná na vodě a nešlo ji přehlédnout. Jak se tam tak pohupovala ukotvená na obřích řetězech, zhoupl se mi žaludek. Co tady proboha dělám...

-

"Cože? Kam že to jedeš??", zarazila se máma. Dalo to strašně moc práce, vysvětlit jí, proč jsem se právě teď, po letech, rozhodla, že tedy nakonec skutečně půjdu studovat. Nedávalo jí to smysl. Mně ostatně taky ne. A tak jsem musela použít hodně fantazie, protože jsem prostě věděla, že pravdu by nepochopila a že bude třeba si vymyslet náhradní verzi, která bude trošku uvěřitelnější. Tentokrát jsem k ní prostě nemohla být upřímná, nikdy by mě nenechala odjet a takhle riskovat, a tak jsem si vygooglila co nejvíc informací o fakultě psychologie a společenských věd na Karlově Univerzitě v Praze - kde jsem před lety byla jako au-pair a jedno z mých dítek se právě na ni chystalo. Měla jsem tedy nějaké informace do začátku a zbytek pomohl vyřešit internet. Když jsem odjížděla, máma už přesně věděla, kde tam budu spát a na jaké předměty budu pravděpodobně chodit, dokonce si i plánovala, že za mnou přijede, ale to jsem věděla, že jsou jen plané řeči jako obvykle, takže mě to neznervózňovalo. Spíš jsem se bála toho momentu, kdy jí budu muset říct, že to všechno byla lež a že je to úplně jinak. Pokud jí to tedy budu vůbec moct říct. To totiž pak bude děsná scéna. Úplně to vidím.

Naprázdno jsem polkla. Křečovitě jsem svírala v jedné ruce popruh kabely a v druhé držadlo od kufru a velice pomalu jsem se přibližovala k lodi. Co tady sakra dělám... Potily se mi ruce a cloumala mnou skoro zoufalost. Jak na mě přišli? Proč mě někdo někam zve, proč právě mě? O co tady jde? Vykuchají mi tam ledviny a už nikdy neuvidím naše? Ale proč právě já?

S takovými myšlenkami a s touhou, aby mě někdo konečně zasvětil a všechno to začalo dávat perfektní smysl, jsem se přiblížila až k lodi a vystoupala po molu.

Netrvalo dlouho a došlo na moment, kterého jsem se asi nejvíc bála. Lidi! Nový lidi! Malou chvilku jsem je pozorovala zpovzdálí a bylo mi čím dál tím víc špatně od žaludku. Nepochopitelně jsem se potila a ucho od přepravky jsem svírala tak pevně, že ještě chvilku a rozmáčkla bych ho. Ebony byla zticha.

Během té minutky jsem zpozorovala dvě věci - zaprvé ti lidé se právě seznamují, takže se evidentně neznají a teprve si vyměňují informace. Pokud jsem chtěla něco zjistit, nebylo vyhnutí, musela jsem jít za nimi. A za druhé mě zarazilo to množství zvířat kolem nich. Vypadalo to, že snad každý má, stejně jako já, po ruce nějakého mazlíčka. Musela jsem se tomu usmát. Podobnost s Harry Potterem byla značná. Vážně nás čekala škola čar a kouzel? Nebo to byl všechno jen nějaký nejapný vtip? Ale proč by si někdo na něco takového vybral právě mě? Kde mě vyhrabali?

Osmělila jsem se a přiblížila se ke skupince, pokud možno ladně, ověšená všemi svými věcmi. Zvedla jsem ruku na pozdrav, jako že přicházím v míru, a vyhrkla trochu nesmělé A-Ahoj... Trochu jsem se zakoktla.

Po přijetí dopisu jsem si ihned zarezervovala letenku do Anglie. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že přijali zrovna mě a vůbec jsem nechápala proč, ale rozhodla jsem se to zkusit, a tak jsem si zabalila a vyrazila na cestu. Zabalit v mém případě znamenalo naházet do cestovní tašky nějaké oblečení, protože nic víc jsme zatím nevlastnila. Cesta letadlem trvala několik hodin, což mi ovšem přišlo jako celá věčnost. Vzrušení z cesty do neznáma, mě pomalu zalévalo a já začala přemýšlet, jestli to přece jenom nebyla chyba. Nakonec jsem všechny tyto myšlenky zahnala a na chvíli se mi i podařilo usnout. Letadlo přistálo v Londýně, odkud jsem se také měla přepravit na místo určené v dopise. Vzala jsem si taxík a cestou obdivovala město. Nikdy jsem nebyla dál, než za hranicemi Washingtonu a proto mi Londýn připadal úžasný a částečně mě i mrzelo, že si ho nemůžu prohlédnout blíže. Vyjeli jsme z něj a pokračovali dál, pro mě neznámou cestou, vinoucí se krajinou. Nevím jak dlouho jsme jeli , ale cesta mi utekla až obdivuhodně rychle, možná proto, že jsem ji částečně prospala a zbytek jsem obdivovala poklidnou anglickou krajinu, míhající se za oknem taxíku. Když auto zahnulo za poslední roh a zastavilo v přístavu, naskytl se mi výhled na největší loď, co jsem kdy viděla. Samozřejmě jsem pár lodí viděla i v Tri-Cities, ale žádná nebyla tak velká. Vystoupila jsem z auta, za mnou vyskočil můj pes a obě jsme s úžasem pozorovali loď kotvící v přístavu. No teda, spíše já jsem pozorovala, Tinu spíše zajímali racci kroužící kolem lodi. Okýnkem jsem podala peníze netrpělivému taxikáři a rozhlédla jsem se okolo. Z nějakého důvodu jsem přemýšlela, jestli neuvidím Kate Winslet, v děcáku nám titanic pouštěli snad milionkrát. Po chvilce jsem se nad tím usmála a pokračovala jsem s Tinou poslušně ťapkající vedle mé nohy, k místu kde se nastupovalo. Ukázala jsem kontrole pozvánku, která mi přišla s dopisem a nastoupila jsem. Nebyla jsem si jistá, co mám v téhle chvíli dělat, ale vždycky jsem chtěla stát na přídi a tak jsem tam ihned zamířila. Hodila jsem svoji tašku na zem, opřela jsem se o zábradlí, které tam bylo a zamyšleně jsem pozorovala vlny, rozbíjející se o okraj lodi a přístavu.
“Vlastně ani nevím, jestli mi na lodích bývá špatně.“ Říkala jsem si v duchu a doufala jsem, že to tak není. Cestou jsem si všimla formující se skupinky lidí, přibližně stejně starých jako já, možná trochu mladších. Moc se mi za nimi jít nechtělo ,a tak jsem jenom jemně škrábala Tinu za ušima a pozorovala vlny houpající se na moři.

S trocha nepríjemným úškrnom som sa pozrela na Shakyho.
"Geez.. ty si ale úchyl." Zachechtala som sa a Trocha zmätene som si prezrela dav ľudí, ktorý sa tu začal formovať. Bolo nás tu už celkom dosť. Kývla som hlavou na na dievča, ktoré k nám podišlo, teda vlastne.. na obe dve.
"Začínam rozmýšľať či sa vôbec oplatí predstavovať. Bohvie koľko ľudí ešte príde." Uškrnula som sa a fretku som si zastrčila do vrecka vo vnútrajšku plášti. Podvihla som jedno obočie a rukou som si znova napravila golier na kabáte
"Jowaka..." Dodala som nakoniec a pohľad som upriamila na dievča, ktoré sa tejto skupine tak trocha vyhlo. Pripadalo mi to tak, že nie každý musí takéto veľké... davy..

Ee... Jo...? Asi? Já ani nevim. Nevim, kam jedeme a na co se mám těšit. uchechtla jsem se. Jsem Em, podala jsem jí ruku, když to tedy byla právě ona, kdo mě první oslovil. Ale řekla jsem to jakoby do pléna, i když mi bylo jasné, že to nemusí každého zajímat a že zapamatovat si ta jména bude dost nadlidský úkol. Ale tak zase, měli bychom mít na seznamování dost času později. Snad.

Koukala jsem na toho červenovlasého, jak zasmušile telefonuje. Hlavou se mi honilo tolik otázek a šílených teorií. Možná je to naposledy, co mluví se svou rodinou. A copak jim vůbec řekl? Možná že všichni tihle lidé doma lhali stejně jako já. Nebo se sem možná narozdíl ode mě normálně hlásili a přesně vědí, o co kráčí. Zase mě polilo horko a nejistota.

Ale kuš! sykla jsem. Ebony mě z přepravky trochu sekla do nohy. Už nespala, naopak se velice živě zajímala o Milinu andulku. Ajé, povzdychla jsem si směrem k Mili. Tyhle dva bude asi trochu náročný udržet od sebe. Ona se jinak zvířatama nerozrušuje, ale ptáci, to je jiná. Trochu jsem se zakabonila. Upřímně jsem doufala, že nebudu někdy v budoucnu muset řešit problém, kde sehnat Mili nového mazlíčka.

Možná by přestal kdyby se mi nemohl dovolat. Projelo mi hlaavou když mi telefon začal znovu zvonit. Telefon jsem vypnul a pak oddělal zadní kryt.Vytáhl jsem baterku a následně na to i sim kartu která jako kdyby byla srdcem telefonu. Ttuto sim kartu jsem vzal a ve dvou prstech zlomil na dvě části.Ty dvě části jsem odpinknul do odpadkového koše který byl kousek ode mě. Snad už teď bude klid.Projelo mi hlavou a já zašmátral v kapse.Vytáhl jsem malý balíček s novou kartou. Nosil jsem náhradní protože jsem věděl že dřív nebo později tu starou kartu zničím. Novou jsem dal na své místo a zapl telefon. ,,Zbohem starý živote" pronesl jsem si pro sebe přímo až nostalgicky a povzdychl si. Stále jsem hleděl na tu hromadu vody.
Najednou jsem se otočil a zrovna hleděl na problém s mazlíčky.Na tváři se mi objevil daalší z mích úsměvů.Ale nepohnul jsem se.jen jsem se lokty opřel o okraj lodi a sledoval jsem celou situaci.
,,Možná by jste je měly držet od sebe dámy" zkonstatoval jsem s tichým smíchem.Bylo to skutečně zábavné sledovat jak by si fretka očividně dala zákusek v podobě roztomlého ptáčka.