Přístav

Sedel jsem ve svém pokoji v Decaku. Když mi přisel dopis, ačkoliv jsem na žádný necekal. Spise mi to moc nedalo a chvíli jsem si dopis jenom tak prohlížel, než jsem se jej odvážil vůbec otevřít.

dopis:

Po přečtení dopisu jsem malém dostal infarkt. No koho by to napadlo. Ze zrovna me přijmou na takovou školu, porad jsem se nemohl vzpamatovat z toho soku který jsem mel. Ale po chvíli jsem si zacal balit těch par věcí které jsem mel a zacal se připravovat na cestu jelikož mě tlačil čas. Při odchodu z domova jsem odevzdal na vrátnici klíč od mého pokoje a vydal se do Dojo rozloučit se. Po krátkém loučení jsem si zavolal taxi. A vydal se na letiště po několika hodinách letu jsem přistál někde pro mě neznámo kde. Potom jsem se dostal do města, které bylo na mapě a to a myslel jsem si ze najit přistav, bude jednoduché. Po hodině hledání mě malém trefilo a sanici jsem mel až na zemi když jsem viděl loď té školy. To logo bylo nepřehlédnutelné necekal jsem něco takového.” No v tu chvíli me napadlo ze je to jako titanic. No snad nedopadneme stejně.” Chvíli jsem se procházel kolem a viděl tech scházejících se lidi coz me celkem dorazilo. No jelikož mi budoucí spolužáci mohli vidět ze no jak to nazvat asi nejsem moc komunikativní typ člověka. Vesel jsem na palubu a sedl jsem si na zabradli a cekal az se pohneme z mista.

Sledoval jsem co ten kluk udělal.Mark udělal něco co jsem rozhodně nečekal. Hodil propisku dost velkou rychlostí na místo na které jsem ukázal. Zůstal jsem stát a hleděl jsem téměř s otevřenou pusou.
,,Ehm? TO bylo,úžasný!" vyjekl jsem najednou překvapený jeho výkonem.
,,Upřímně tohle umět asi by mi vzrostlo ego" zasmál jsem se.Byl to fakt.V tělocviku nebo v nějakých úkonech co se týkalo pohybu nebo tak nějak jsem byl naprostý tele.
Konečně jsem cítil že jsem si mohl popovídat na nějaké úrovni. Tenhle kluk se nijak nepředváděl.Nedělal ze sebe něco co není.Nebo tak mi to nějak připadalo. Byl jsem rád že mě rovnou nenakopnul a neposlal do háje.
,,Nechtěl bys mě něco takovýho naučit?" vypadlo ze mě když jsem si uvědomil že nejspíše zírám jako nějaký idiot.Trochu jsem se uklidnil a narovnal jsem se v zádech protože jsem se při mém údivu ještě předklonil.Takže jsem spíš vypadal jako nějakej důchodce.Už jen přidat hůlku do ruky. Zafoukal vítr a hodil mi culík dopředu ale nějak jsem si toho nevšímal.
,,Jsi dost zajímavej víš o tom?" nadhodil jsem s úsměvem a lehce jej poplácal po rameni.Když jsem si uvědomil co jsem to udělal trochu jsem se zarazil.
,,Ehm....promiň asi jsem se nechal unést."

,,Upřímně? V tělocviku jsem nikdy nebyl borec.Spíš...ehm ...jak to říct....jsem nemehlo" povzdychl jsem si upřímně.Sklopil jsem hlavu k zemi.Tohle rozhodně nebylo něco s čím bych se kdo ví jak chlubil.
,,Nic extra? Děláš si srandu?" vyjelo ze mě stále s úžasem . Právě mi předvedl něco co jsem mu dost záviděl.Já nic takovýho nedovedl.Jediný co jsem svedl bylo vyjmenovat pár spisovatelů nebo interpretů hudby.Ale to co mi převedl on bylo něco naprosto dokonalého.Alespoň v mích očích.Ještě nyní jsem hleděl na to místo kde zůstala propiska .A dost mi trvalo než jsem se zvládl opět podívat na něj.
,,Víš musím se přiznat.Ani jedno mi nic neříká.Jak jsem řekl.Jsem tele" povzdychl jsem si znovu a nakonec se usadil na chladivou podlahu.Očima jsem pořád hypnotizoval ono místo kde byla propiska.
,,Ani nevím proč mě přijali na tuhle školu.Je to prestižní škola....ale já jsem..." znovu jsem to nedořekl protože bych se musel opakovat stále dokola.
,,Seš zajímavej....proč? Protože dovedeš to co já ne. Protože jak se udá jsi sám sebou což já už prostě nedovedu" další povzdech a já nakonec sklopil hlavu abych se mohl pořádně nadechnout.Dál jsem nic neříkal.Nebylo ani co.Cítil jsem se opětovně zahanben. Dovedl jsem si ze všeho dělat srandu ale to bylo tak všechno.Nedovedl jsem házet věcmi jako tady Mark.Neměl jsem žádné zvíře jako polovina studentů. Můj otec byl spíše pochybný člověk a co víc cítil jsem se jako že na tuhle loď rozhodně nepatřím.

Všetci sa nakoniec nejak rozdelili na malinké skupinky. Prišlo niekoľko nových ľudí, niektorý ešte stále prichádzali. Môj pohľad nakoniec zastavil až na dievčati, ktoré stálo samé pri boku lode. Bolo tu už v podstate odzačiatku no nepripojilo sa ku skupinke len.. ju obyšlo. Pomaly som podišla ku Tracy a oprela som sa o zábradlie vedľa nej.
"Ahoj." Pozdravila som ju no.. zrazu ma nenapadlo jediné slovo a tak ma oblial taký studený pot idiocizmu, ktorý je ževraj nákazlivý. Cítila som sa tak trocha ako pako. Prísť, niekoho pozdraviť a následne zo seba nevysúkať jednu vetu.

Když jsem to tam tak poslouchal tak mi to moc nepřipadalo spise jsem cekal no jako vždy se každý seznamuje s někým no co já nebyl ten typ já vždy raději býval ticha voda. Rozhlížel jsem se a během chvíle mi Jack z kapuce vyskočil na hlavu já jej jen jemně pohladil a on se rozhlížel co je to tady za hluk.
I když to bylo divné Jack mi dělal společnost poněkud dlouho což mě I těšilo. I když býval někdy neposedný nějak to tak bývalo vždyť byl divoké zvíře. Nakonec jenom tak vysedával na me hlavě. Já tam sedel na zábradlí a vyčkával až se něco zacne dít.

,,Omlouvám se" hlesl jsem po chvíli co jsem hleděl na míček v mojí ruce.Od Marka to bylo pěkné gesto něco takého udělat ale já si všiml že mu to všechno bylo nějak nepříjemné.Míček v ruce jsem pevně stiskl.
,,Promiň jestli jsem něco udělal" hlesl jsem nakonec a vstal ze země.Tentokrát jsem se cítil ajko prvotřídní pitomec.Ani mi pořádně nedocházelo že ne každý je zvědavý na moje chování ale jednoduše před tímhle klukem jsem se cítil tak přirozeně.Necítil jsem že bych si musel na něco hrát.To co jsem dělal bylo samovolné tak jak v mém dětství kdy bylo všechno tak snadané a jednoduché.
,,Asi bych se měl zase vzdálit" hlesl jsem tišeji a pomalu se rozešel pryč.Ale po dvou krocích jsem se zarazil a koukl se na Markovi záda. ,,Děkuji ti za školení.Zkusím se to naučit.Děkuji ti." poděkoval jsem mu a raději se šel věnovat svému.Přeci jen i tenhle kluk si zasloužil mít své soukromí a já mu ho nesměl nijak narušovat.Míček v ruce jsem ještě jednou pevně stiskl.Naučím se to i kdybych u toho měl strávit mládí. Pronesl jsem si v duchu a raději jsem se postavil něco dál ode všech. Sedl jsem si pět na zadek a hleděl jsem na míček jako kdyby to bylo něco co jsem nedovedl popsat.Ale co pro mě bylo dost zvláštní byl fakt že i když jsem zavřel oči měl jsem pře očima jeho.Jeho jak hází onou propiskou a následně i tím míčkem. Měl jsem před obličejem jeho tvář která se nedala přečíst.Nejaději bych si v tu chvíli naliskal ale copak se to dalo?
Jediné co jsem si přál bylo aby ta loď konečně odplula.Přeci jen jsem ze seme hňupa udělal dostatenčně.Jen se mi potvrdilo že jsem nechtěná osoba v tomhle zašiveném světě.

Moc jsem si ostatních nevšímala a dál jsem zamyšleně pozorovala vlny. Najednou mi přišlo, že dělám nějakou strašnou blbost. Z přemýšlení mě vytrhly až kroky a následný pozdrav. Stočila jsem pohled k osobě od níž pocházel a Tina při tom potichu zavrčela. Položila jsem jí ruku na hlavu, aby se uklidnila a pak jsem se znovu koukla na neznámou dívku.
„Ahoj…eh promiň tohle obvykle nedělá.“ Pohledem jsem ukázala na psa sedícího mi u nohy a při tom se mi zkrabatilo čelo. Dívka byla o něco mladší než já a měla zajímavou, docela atypickou barvu vlasů, což mě tak nějak nepříjemně znervózňovalo. Nic neříkala a mě vlastně taky nenapadlo co říct. V té chvíli mi došlo, že na ni celou dobu zírám, což muselo vypadat docela podivně a tak jsem přesunula pohled zpátky k vlnám. Přišlo mi, že bych měla něco říct,aby to trochu zmírnilo celou tu trapnost téhle situace a tak jsem plácla první co mě napadlo, s pohledem stále upřeným do vody.
„ Um… taky ti přijde, že děláš strašnou blbost tím, že jsi tady?“ Chvíli jsem se odmlčela a hlavou mi problesklo pár vzpomínek na mou neslavnou minulost. „ No, už jsem v životě udělala větší blbosti, takže je to asi v cajku."

Asi se půjdu zase podívat po ostatních, jestli ti to nevadí, pousmála jsem se na Matta. Měla jsem pocit, že mi možná unikají důležité informace. Už jsem přece jenom měla za sebou nějaké životní zkušenosti, nebyla jsem zrovna zajda, takže mi bylo jasné, že i když mi to možná není nejpříjemnější, nejdůležitější bývají právě první dojmy a momenty seznamování. Asi bych u toho neměla chybět.

Ebony byla napitá a vypadala, že má chuť šmejdit. Což u ní nebylo úplně normální, takže jsem toho využila a posbírala si svoje věci, jak to jen šlo. Nepřišlo mi nejlepší je nechávat tady, tak jsem ověšená jako vánoční stromeček nechala Matta Mattem a šla se podívat po nějakém lepším místě, kam prozatím uklidit věci, abych se s nimi nemusela furt tahat.

Chvilku mi to trvalo a se vším tím harampádím jsem si připadala jako pitomec, ale nakonec jsem našla takový box zakrytý závěsem, možná přístěnek pro košťata? Kdo ví. Každopádně mi to tam přišlo vhodné, tak jsem si tam prozatím odložila kufr a přepravku a s žebradlem přes rameno a Ebony v náručí jsem se vydala hledat zbytek "spolužáků". Což netrvalo dlouho, byli pořád na stejném místě, aspoň část z nich. Včetně pár nových tváří. Kolik nás tu asi nakonec bude? napadlo mě a připojila se opět ke skupince u zábradlí. Po očku jsem přitom pokukovala po ostýchavém šedovlasém klučinovi opodál a po dvou slečnách na druhé straně. Zdálo se, že ne každý je tu právě nejdružnější typ. Nevěděla jsem, jestli mě vnímá, ale chápavě jsem se na něj pousmála. Taky jsem si tu nepřipadala zrovna jako ve svém živlu.

Nadále jsem jen seděl a koukal se na ten míček jako nějaký cvok.Jako kdybych si myslel že hleděním na něj něco dovedu.Pamatoval jsem si každé slovo co Mark řekl ale problém byl v tom že jsem téměř přestal věřit tomu že něco takového bych dovel i já osobně.Asi to bylo tím kolikrát jsem slyšel jak jsem neschopnej.TOlikrát se mi to v tělocviku nebo při nějaké činnosti potvrdilo až jsem tomu i sám začal věřit. Když jsem si vzpoměl co udělal Mark připadalo mi že je to něco naprosto složitého i když v jeho slovech bylo znát že to nic složitého není. Ksakru! Hučelo moje podvědomí a já se chytl za hlavu.Pro dnešek toho na mě bylo moc. Nyní jsem chytl svojí trochu mrzutou náladu.Ne kvůli Markovi ale kvůli tomu covšechno se dnes odehrálo.Narychlo jsem odešel z domu.Navíc to několikahodinové cestování a k tomu všemu tak hromada lidí kolem.I když by někdo řekl že jsem společenský typ nyní bych byl raději kdybych byl naprosto sám abych se mohl vykřičet. Cítil jsem se jako papiňák který čekal jen na to kdy může bouchnout. Ale tady jsem si to nemohl dovolit. Po chvíli , kdy jsem se uklidňoval, jsem vytáhl knihu a začal v ní číst ale ani tak jsem se nemohl plně soustředit.Pak jsem zaslechl kampitána lodi a jen si povzdychl.Konečně jsme měli vyplout a já najednou ybl i rád.I když jsem tušil že můj žaludek z toho nebude moc nadšený.

Valerio

Než sem se stihl rozkoukat, vylezl kapitán. Sluchátka letěli dolů dřív než stihl promluvit. Byl by to průšvih kdybych ho neslyšel.
Začal jsem se tedy prodírat davem. Zdovolením. Pardón. Promiňte. Omlouvám se. Procázel jsem kolem a možná sem i někoho zašlápl. Ale to nějak nebyl můj problém. Tadle možnost. Ta se vyskytuje jednou za život. Takže se nenechám zdržovat. Prodral jsem se nakonec až do lodi.

Zamyšlen ve vzpomínkách jsem na chvíli ztratil povědomí o okolí. "Co? Ne, určitě ne." odpověděl jsem Em a šel jsem jí doprovodit zpět. Cestou jsem si odložil své zavazadlo kousek od toho jejího a opřel jsem se o zábradlí zaposlouchán do rozhovorů ostatních. Musel jsem si přecijen udělat nějaký obrázek o tom, kdo že to vlastně bude mými spolužáky..

Trocha odmerane a hlavne s rešpektom som sa pozrela na psa. Mimovoľne som si pri tom chytila rukou niekde pri bruchu, kde som mala vnútorné vrecko v ktorej odpočívala malá fretka.
"V poriadku." Šepla som, po čom som si mierne povzdychla. Chvíľku medzi nami bolo len také to trápne ticho, až kým sa nespýtala danú otázku. Trocha nebezpečne som sa uškrnula.
"Všetko je lepšie ako pár dní v lochu." Povedala som namiesto odpovede a len som si ruky znova založila na hruď.
"Ty nie si moc na.." rozhodila som rukami po ostatným skupinkaćh..
".. takéto to spoločenské zoznamovanie hm?" Dodala som no natrčila som k nej päsť (na ťuknutie xD).
"Volám sa Noemi, parta ma ale prezívala Jowaka tak, myslím že ma tak tiež môžeš volať. Aj keď.. volaj ma jak chceš." Uchechtla som sa.

Nikdo si mě tu nevšímal, ale nějak mi to nevadilo, alespoň jsem měl klid. Svůj dopis jsem zastrčil zpět do kapsy a zvednul hlavu k nebi. Už nějaká ta hodina od mého příjezdu uplynout musela a čekala nás ještě jedna cesta lodí. Čekání se už zdálo nekonečné a dokonce i Akuma se mi stočil na cestovní tašce a spal. Až když jsem zvednu zrak od svého chlupatého přítele, tak jsem spatřil další loď, jejíž kapitán nám dal povel se nalodit. Mlčky jsem pokrčil rameny a držíc kocoura v náručí, drbajíc ho na břiše jsem si nastoupil na loď.

Uslyšela jsem výzvu k nalodění. Konečně, oddychla jsem si, i když mě pořád nepouštěla nervozita. Sledovala jsem, jak se naloďují poslední opozdilci. Myslíte, že teď nám konečně řeknou, o co tady jde? optala jsem se nervózně.