Auditorium

Valerio

Vstal jsem a nechal se prohledat. Asi ta nejzávažnější věc co u mě našli byl zapalovač. Možná by mi ho sebrali kdyby nenašli i cigarety.
Dál sem si nechal sdělit do jaké třídy patřím a požádal jestli by mi nenatáhli do PDA mapu ostrova. Je velká šance že se tu ztratím a to bych opravdu nechtěl.

Fajn, takže rozdělení do tříd, což jsem celkem čekal. Na druhou stranu rozdělení do kolejí podle pohlaví jsem opravdu nečekal. projel mi hlavou krátký sled myšlenek. No, doufám, že nebudou považovat telefon za zbraň. Ikdyž je mi vesměs k ničemu. Taky by mě zajímalo s kým že to budu ve třídě. Začal jsem přejíždět očima všechny přítomné a zkošel jsem tipovat, kdo že to bude se mnou ve třídě.

“Klidně se můžeš připojit alespoň se možná něčemu přiučíš.” Proste jsem si musel rýpnout to se primo nabízelo. No ne ze bych byl nějaký rýpal ale nemohl jsem odolat. Při zmínce o jídle me to celkem no da se říct ze me to celkem připomnělo ze by nebylo od věci něco sníst. Ale taky to nebylo úplně nutné. Ale taky jsem jídlem nepohrdal, I když na můj vkus ty anglické blyvajzy mi nikdy nechutnaly I když jsem Angličan.” No možná zajit něco sníst není nejbělejší nápad ale I tak třeba cvičit. Rad bych sel na další zkoušky, až odtud vypadnu. Vis jak to je cvičeni je jediná věc co je mým smyslem teda zatím.” Řekl jsem a v ruce jsem stiskl mírně fotku me a me rodiny když my bylo asi dva a pul. Ani nevím, jak se tam dostala.

Nakonec jsem se vydal z místnosti, kde mě prohledali, ale jelikož nic nenašli, pustili mě dál.


bylo napsáno na lístečku, který jsem dostal na odchodu.

Akuma na mém klíně se mračil na toho tygra, zatímco ředitel mluvil. Po shlédnutí té scény, která se odehrávala na "jevišti" jsem začal konečně být trochu natěšený. I se svou taškou jsem se postavil do řady lidí, kteří se nechali prohledat, v mých věcech však nemohli najít nic nebezpečného, protože tam také nic nebezpečného nebylo. U východu jsem si ještě našel lísteček se svým jménem a podíval se na jméno své třídy. "Vulpes...zajímavé." Lísteček jsem zmačkal a hodil do koše cestou na koleje.
//přesun

Valerio

No měl jsem toho už dost. Byla to nárožná cesta přez město přez hranice a nakonec přez moře. Sebral sem se a vydal se na svou kolej. Lupos. Jak zajímavé. Neměl jsem ani páru co to znamená a tak sem šel. (přesun)

Vyslechla jsem si proslov ředitele, no snad to byl ředitel, protože vypadal nějak moc mladě a potom jsem se odebrala do řady za ostatními, abych se už konečně mohla ubytovat. Nějaký člověk mě prohledal, a když nic nebezpečného nenašel pustil mě dál. Vzala jsem si lísteček se zařazením do třídy. Na lístečku stálo " Lupos". Usmála jsem se a přejela jsem si rukou po břichu, kde jsem měla tetování vlčí tlapky. Teď už jsem konečně mohla jít najít si pokoj a tak jsem si vzala tašku a za doprovodu Tiny jsem odešla hledat kolej.
(přesun)

Stála som s rozpaženými rukami a vedľa mňa stáli dvaja z ochranky. Jeden mal plné ruky rôznych.. vecí..
"Dávajte sakra pozor kam tie paprče strkáte." Zavrčala som na jedného z nich, ktorý mi práve radšej nepoviem odkiaľ vytiahol boxer. Odloźil ho už ku clekom veľkej kôpke zbraní v rukách jeho parťáka. S odutým výrazom na tvári som stále odmietla povedať, či to je všetko alebo nie.. teda stále som hovorila že to všetko je no furt niečo našli.
"T..to je ďalekohlad.. slubujem." Snažila som sa ukecať na teleskopický obušok, ktorý sa pridal ku kôpke nebezpečne vyzerajúcich nástrojov. Následne som si len povzdychla. Trvalo ešte desať minút, kým zo všetkých zákutí môjho oblečenia vybrali všetko možné aj nemožné.
"pff.. cítim sa ako nahá.." Dodala som so zahundraním, keď som si od jedného z nich zobrala plášť aj fretku, ktorá sa do neho znova schovala.
"Bodaj by ste dostali lepru.." Hndrala som si ešte popod nos poćas toho, ako som kŕčovito zvierala lístok so zaradením do triedy. S trocha nepríjemným povzdychnutím som si uvedomila, že je už Tracy preč a tak som sa vydala na cestu do ubytovní sama.
(presun)

Žádný-internet zopakovala jsem nahlas a pomalu, abych ta slova slyšela. Nemohla jsem tomu uvěřit, přišlo mi to úplně absurdní. Jak se dá žít bez internetu? A jak - úplně odříznutí? Potřebuju přece napsat domů našim, že jsem v pořádku. Nemůžu přece odjet a nedat jim vědět, jak jsem dojela a jak se mám. To nemůžou myslet vážně.

Bylo mi z té představy dost nevolno a hlava mi málem explodovala, když jsem horečnatě přemýšlela, co to všechno znamená a jaký dopad to bude mít. Nešlo jenom o to, že jsem internet považovala za velice důležitou součást svého života. Byla jsem hodně proměnlivá osoba, ale jedna věc, která se nikdy neměnila, byl fakt, že jsem bloger každým coulem. Někdy mě možná přepadaly drobné krize a psát se mi nechtělo, ale jinak jsem byla především psavec a potřebovala jsem se o své dojmy dělit se světem. Tohle přece nemohli myslet vážně.

Ale hlavní byl ten kontakt. Prostě jsem musela napsat domů našim, že jsem v pořádku.

Posbírala jsem si svoje věci a přepravku s Ebony, kterou jsem už velice toužila vypustit, protože po těch hodinách cesty už vypadala dost na umření a zcela jistě si potřebovala dojít na záchod (což já ostatně taky), a přesunula jsem se k "ochrance" - na jejíž přítomnost si pravděpodobně budu ještě dlouho zvykat.

Chvilku jsem se potýkala se zámkem od kufru a připadalo mi dost nedůstojné nechat ty cizí chlápky prohrabovat se mým prádlem, ale chápala jsem, že je to zapotřebí. Co kdybych chtěla dovnitř propašovat motorovou pilu nebo katanu, žejo.

Trochu neochotně jsem je tedy nechala prohrabat mi věci, ale věděla jsem, že nic nebezpečného sebou nemám, nechala jsem doma i švýcarák a větší zbraňovou zásobu jsem rozhodně neměla. Nejnebezpečnější artikl mého vlastnictví byla pravděpodobně Ebony.

Toužila jsem se zeptat sekuriťáků (jak jsem je překřtila) na možnost dopisování a pošty, když tedy nebude internet, ale zaprvé jsem se vážně bála odpovědi a za druhé na nich bylo dost jasně vidět, že si s nikým povídat nehodlají, pokud vůbec mají jazyk, tak ho drží za zuby. Ostatně i můj kufr a žebradlo prohledali naprosto beze slov.

A tak jsem jen se zoufalým výrazem v očích podstoupila tu proceduru a tak nějak bezmyšlenkovitě vyslechla třídu, kam budu přidělena, a pak už jsem se z Auditoria vytratila.

(přesun)

Když Jack odešel tak jsem se pomalu taky připravoval na cestu k prohlídce. No je fakt ze jsem moc věcí k prohlídnutí ani nemel tu malou cestovní tašku jsem moc nepočítal ve srovnaní s tím ze někteří jedinci tu snad mely cely dum. Přisel jsem k ochrance a ti mi daly malý lístek a mezitím my prohledaly věci no nic u me nenašly no řetěz se jim moc nezamlouval ale nakonec to přešly.
Přečetl jsem lístek, na kterém bylo
LUPOS
Tak jsem se tedy vydal na cestu.
(Presun)

Valerio

Přišel jsem k Auditoriu a bylo vidět že jsem tu jeden z prvních. Ještě trochu rozespalý sem si pokuřoval svou cigaretu než došla. Smutně jsem jí uhasil a hodil do zde přítomného koše. (doufám že tu nějaký je)
Protáhl se a vydal se dovnitř. Našel jsem zde krásné místo k sezení možná že to bylo přesně to co předtím. Poté už jsem jen seděl a čekal co se bude dít.

Doběhl jsem do auditoria zpocený jak vrata od chlíva. Nakonec jsem se tam někde usadil a cekal až se zde sejde I zbytek studentu. Nemel jsem v planu se nějak moc s někým sbližovat rozhodne ne díky minulosti a díky tomu co se stalo. Vždy jsem si to nakonec odskákal já. Nakonec jsem vstal a zacal nervózně přecházel sem a tam.

Během návratu na kolej jsem uslyšel místní tlampače, jak hlásí o jakési schůzi v auditoriu. Pokrčil jsem rameny a rovnou jsem pomalu vyrazil tam. Hmm.. Tak oni už tu jsou dokonce dva pomyslel jsem si ironicky a posadil jsem se na jednu ze židlí v očekávání něčeho... No zkrátka něčeho

Rychlou chůzí jsem došla do auditoria. Sedělo tu už pár lidí, většinu jsem si pamatovala ze třídy. Rozhlédla jsem se po celé místnosti, ale Noemi jsem nikde neviděla.
"Hmm to je divné, musela jsem ji někde předběhnout." Odůvodnila jsem si její absenci a posadila jsem se vedle Valeria.
"Ahoj .. my jsme spolu ve třídě že? Já jsem Tracy." Podala jsem mu ruku a ještě jednou jsem se rozhlédla po přítomných.
"No máš nějakou představu, co se bude dít? "

Valerio

Ahoj. Láskyplně jsem se na ni usmál. Já jsem Valerio, a ano, jsme spolu ve třídě. Trochu sem si zívnul. Rozhlas mě přeci jen vzbudil. No, je možné že přijel cirkus. Což by vysvětlovalo toho Tygra. A nebo někdo něco po*ral.

Pomalu jsem přišel ke Shakymu a mávnul jsem mu na pozdrav. "Zdravím, nevíš co se bude dít? Už mi tyhle hurá akce, při kterých nevím o co jde, lezou krkem."