Auditorium

"Tak nestěžuju si" odpověděl jsem. Stejně jsem neměl komu volat. "Že je ale na pláži rušno." mrknul jsem na něj a pousmál jsem se... "Kde máš Em a Milli? Tak nějak jsem tušil, že přijdou s tebou."

(predem se omlouvam za svou neaktivitu, Ale jdu na trenink tudis bych tu mel byt az okolo 23:00 Takze se predem omlouvam pokud budu blokovat hru )

Přišel jsem do auditoria a postavil se k ostatním, zdá se, že všichni na něco čekali a já se k nim mlčky přidal, čekal jsem, že si mne zase nikdo nebude všímat, takže bylo stejně úplně fuk, jestli mluvím, nebo ne.

"No vidíš, máš vlastně pravdu. Milli jsem viděl na hřišti, kde se srazila s někým, kdo se představil jako JayJaz, který potom jen tak odešel, takže jsem ji musil ošetřit a dopravit na kolej." řekl jsem ještě v reakci na chybějící děvčata a pak po kratší odmlce jsem dodal: "No takže jsi tu ty, Em, Milli, Sebastian z pokoje vedle toho mého. Mého spolubydlícího jsem sotva viděl. Pořád je někde pryč."

Pomalým krokem jsem došel na místo.Čekal jsem že to bude něco skutečně důležitého když mě vytáhli z postele. Byl jsem stále trochu rozespalý.Posadil jsem se někam dozadu mimo ostatní a sledoval kdy se co stane.Nechtěl jsem se jen tak s někým vybavovat.Ten hlas v rozhlase zněl docela naléhavě.Nebo mě to tak aspoň připadalo.
Protáhl jsem si ruce a sledoval Marka.Netušil jsem jak se bude chovat ale rozhodně bych mu nevyčítal jakékoliv chování.Přeci jen jsem si dost dobře pamatoval jeho povahu.Nebo jeho fóbii. Jen jsem se pousmál a opřel se pořádně do židle. Tak co to bude? Projelo mi hlavou a najednou se mi objevil ve tváři dost znuděný výraz. Nic se zatím nedělo a to mě nějakýmzpůsobem i nudilo.Viděl jsem známé tváře ale tak nějak mi to bylo jedno.

Otvorila som dvere do auditoria a pomaly som sa pomedzi ne prešmykla dovnútra. Nemeškala som, to bolo dobre. Mala som na sebe znova oblečenú školskú uniformu spolu s mojim zvyčajným kabátom. Obzerala som si ostatných žiakov a čakala som, čo sa bude diať ďalej. Nie že by som sa práve na nejakú skúšku tešila. nikdy mi skúšky moc nešli.

Když došel i Mark a na tvři se objevil ten jeho výraz počkal jsem až se posadí.Všiml jsem si toho posunku a na to jsem reagoval jen jemným a sotva znatelným pokýváním hlavy.Sledoval jsem každého v místnosti snad jako ostříž. Bylo mi jedno co dělají ostatní.I když jsem se začínal těžce nudit.Chtěl jsem něco dělat. Nejlépe jsem chtěl se znovu zašít k sobě do pokoje a vytelit se do postele.Tuhle noc jsem toho moc nenaspal zvláště proto že tahle noc byla skutečně dlouhá.Ale zato nezapomenutelná. Cítil jsem se fajn jen bych klidně ještě něco málo pospal.Čas který jsem zde trávil mi začal připadat jako nějaká věčnost. Trochu jsem si začal pohupovat nohou abych alespoň něco dělal když už jsem musel jít sem. Pak jsem si všimnul že v kapse mého saka něco je. Vytáhl jsem to a jen se usmál.Míček. Ten míček z lodi.Ta zjevně osudná věc která to všechno započala.Avšak to bylo jedno velké tajemství které zatím nikdo neměl šanci odhalit. Pár krát jsem míček přehodil v ruce a pak jej zase pěkně schoval abych jej nikde neztratil. Proboha,už by se mohlo něco dít.Nebo tu usnu! Sykl jsem si v duchu ale na mém obličeji to nebylo nijak pozant.Stále jsem se tvářil jako normáně.Lehký úsměv na tváři a oči co všechno pozorují.

Zamyslel jsem se, i když nebylo moc nad čím. "Přírodní vědy, abych to shrnul dvěma slovy." odpověděl jsem. "Jak jsi na tom ty?" zeptal jsem se obratem..

Poté co jsem si vyslechl toho muže-co-jsem-neměl-rád se mi najednou dostala poblíž Milli a do rukou nohy od židlí, což mou situaci nijak zvláště nezlepšovalo, protože věc nejbližší nějakému bojovému tréninku, kterou jsem v minulosti prodělal bylo krájení ryby nožem. "Pojď, pohneme se!" řekl jsem Milli a dle možností její nohy jsem se rozběhl/rozešel za Shakym. Jednou rukou jsem podepíral Milli a druhou jsem dle možností odrážel útoky dorážejících moster.

--- Přesun ---

Začínal jsem se dost nudit.Tak moc že bych byl schopen se zvednout a jít okamžitě pryč.I když kvůli Markovi jsem to zatím neudělal.Nedovedl jsem si představit že bych opustil tuhle školu.Zrovna nyní.Zrovna ve chvíli kdy můj život začínal nabírat na jiných obrátkách. Avšak v tu samou chvíli kdy jsem se rozhodoval co vlastně udělat, se světla v místnosti zhasla. Jako kdyby někdo vypnul vypínač nebo vyhodil pojistky. Tma stále nějaou dobu pokračovala a mě se zdálo že jde je o nějaké technické problémy....jenže.
Ano jenže,hned po chvíli se rozsítila dvě světla která osvětlila pódium.Něco jsem slyšel.A pak to i uviděl.Z podlahy začínalo vyjíždět křeslo na kterém kdosi seděl.Muž.Jakmile se křeslo zastavilo zkoumal jsem jej pohledem.Na tváři měl jakýsi úsměv o kterém jsem nevěděl co si myslet. Byl dost promněnlivý.Nejasný. A i když to byl úsměv rozhodně jsem se tím nechtěl nechat ovlivňovat.Věděl jsem jací lidi dovedou být.Poznal jsem to na vlastní kůži . To jak muž vystupoval mi na tváři vykouzlilo spíš nějaký úšklebek. Připadalo mi to trochu trapné.Nechápal jsem co tím sledoval.Alr to byl teprve začátek jeho dlouhého monologu.
Jakmile muž který se představil jako Marcus Soul začal mluvit dál zůstal jsem trochu jako v tranzu. Persona? Druhá osobnost? Schoposti? Labilní? CO to má ksakru jenom znamenat?!To je dost blbej vtip! Hučelo moje podvědomí ale tak nějak jsem si to dával dohromady.I já přeci jen věděl co se stalo v mojí minulosti a pokud by byla pravda co říkal tenhle chlápek,který měl evidentně rád humor, trochu jsem se děsil jakou bych mohl mít asi tak druhou stránku.Tohle pro mě byla naprostá novinka.O něčem takovém jsem v životě neslyšel a přes to to onen chlápek říkal stylem jako kdyby to bylo naprosto normální.Jako kdyby na tom nebylo nic zarážejícího a ani překvapivého.Ovšem po další chvíli jeho slov,která byli jen na vysvětlení toho pojmu Persona, začal mluvit tak nějak divně.Cítil jsem se více než špatně. Úsměv který jsem vždy nosíval na svojí tváři se najednou začal ztrácet.V krku jako kdyby se mi začal tvořit nějaký knedlík.To co říkal vyznělo tak jako kdyby to myslel skutečně vážně. Jako kdyb už nešlo jen o hloupý vtip. SLova která vyzněla tak že nám půjde o život mi vyrazila dech.Skoro jsem přestal dýchat.

A pak to začalo.Neskutečný zmatek.Všechno bylo naprosto naruby.Kolem nás se začaly objevovat nějaké portály.ANi nevím co to bylo ale připadalo mi to tak. A z nich vylézala monstra která se okamžitě pustila do studentů kteří stále překvapení a zaražení zároveň pomalu ani nestihli vstát ze židle. Sledoval jsem s roztřeštěnýma očima prvního který doslova přišel o žvot. Tohle už není vtip! Hučel jsem ve své mysli ale nedovedl jsem se postavit. Moje tělo naprosto zamrzlo.Odmítalo se pohnout. No tak se zvedni ty idiote! Káral jsem se ale nešlo to.Pokusil jsem se pohnout alespoň nohou ale šlo to z tuha. Další studenti umírali. Muž kterého jsem viděl při zahájení se tvářil jako kdyby mu to bylo naprosto jedno.Jako kdyby byl bez citů. Copak jim nezáleželo na lidských životech? Z toho celého tranzu mě probral až něčí dotek. Zmateně jsem se kolem sebe koukal.Byl to Mark. Ano jeden jediný pohled na něj mě dovedl zase přijít k sobě. Cítil jsem že musím něco udělat. Bránit se. Ochránit jeho.Přeci jen nešlo abych celý život jen trpěl a ve chvíli kdy jsem se vnitřně cítil tolik šťastný všechno jen tak skončilo. Nehodlal jsem připustit aby se moje oči koukali na to aby se mu přihodilo to samé co těm nebožákům jejichž těla se válela po zemi v dosti nechutném stavu. Znovu sem se rychle podíval na sál.Hromada krve všude.Končetiny,střeva. Bylo to jako v tom nejhorším hororovém filmu.S jedním rozdílem.Tohle rozhodně nebyl film.A já nemohl doufat že to skončí šťastnou idylkou pokud něco neudělám.A hlavně pokud se nepohnu z té zatracené židle.S tímmi trochu pomohl Mark když mě doslova popadl a táhl mě pryč. Přestal jsem sledovat dění kolem sebe a rozběhl se za ním jak nejrychleji to šlo. Nebyl jsem žádný sportovec a tak mi to dávalo zabrat.I tak jsem s Markem tak nějak držel krok. Zajímalo mě co bude s ostantími ale museli jsme prvně vymyslet nějaký plán.Něco čím bychom něco zmohli.A tady na tom místě to bylo snad nejvíce o krk.A tak jsem i s Markem zmizel dřív než si toho někdo všiml.Než by nějaká ta potvora neznámého původu se zaměřila přímo na nás.

-Přesun-

Valerio

Pozorně jsem poslouchal co nám říká. A pak šok! Todle bylo opravdu nechutné. No, děti dvacátého prvního století to moc neznechutí, v televizi dávají horší věci. Ale ten nasládlý zápach krve mi zvedal žaludek. Ihned jsem si vzpoměl že vedle mě je Tracy. Musíme utéct! Vykřikl jsem na ni. Bylo jasné že se tu sám neubráním dlouho a teď bylo jedno jestli to je chlapec nebo dívka.
Zjistit slabinu monster, jejich vady a jak je zastavit. Pokud todle dokážu, bude to super. Ale pochybuju. Rychle jsem analizoval situaci. Persona. Musím Personu! Vypadal jsem dost zmateně a taky jsem byla ale pomalu a jistě sem si dával jedno a druhý dohromady. Slyšíš mě ? Zkoušel jsem jí volat pomocí myšlenek ale pochyboval jsem že mi odpoví.

Už jsem se pomalu začínal nudit, když se všude kolem setmělo a na pódiu se objevil nějaký muž. Upoutal mou pozornost a nebyl jsem sám, kdo téměř bez dechu poslouchal jeho slova a doslova je do sebe vsakoval. Jeho oznámení o personě mě překvapilo a naprosto vyvedlo z míry a pak to přišlo ... zjevily se příšery a všude byla spousta krve, mrtvol, kusů těl a vnitřností. Oči se mi rozšířily hrůzou, ale ten pach krve se mi k mé nelibosti jen na malý okamžik zdál být přitažlivý. Měl jsem sto chutí se za to umlátit židlí, ale málem to za mě obstaral jeden ze studentů, který hodil židlí po jedné z nestvůr a málem trefil mě, zanedlouho po tom už byl bez hlavy. Musel jsem se moc ovládat, aby mě neovládla panika, rychle jsem se rozhlédl kolem a spatřil Valeria, doběhla jsem za ním a strhl ho i jeho kamarádku k zemi přesně v okamžiku, kdy nad námi sklaply čelisti monstra, které naneštěstí chytilo nějakou nebohou dívku. "Musíme pryč!" Vykřikl jsem, když jsem jim pomáhal vstát a táhl je ke dveřím.