Auditorium

To říkal mě celkem uspávalo dokud nezacal mluvit o nějaké potlačované osobnosti. Nějak sem si myslel ze si z nás dělá blázny. No ale, jakmile se zacali objevovat monstra tak mi došlo ze to nebude něco normálního už tak mi bylo divné ze se odtud nedá jen tak dostat i to proč jsme byly vybraní. No ale to už začínalo jít do tuhého. Nebyl jsem srab ale začínal jsem mít strach, ale snažil se zachovávat chladnou hlavu.

Vzpomínka:
„Jayi když se ocitneš v nebezpečí zachovej si chladnou hlavu. At tě čeká cokoliv věřím v tebe a ve tvé schopnosti. Vím, co se ti stalo, ale to ti dalo i zvláštní silu a jednou ji objevíš.“ Tohle byla poslední slova, která mi řekl můj Sensei než jsem se sem vydal. On o něčem věděl? Nebo co se sakra děje?
Nakonec jsem se vzpamatoval na poslední chvíli kde po mě seklo jedno z monster. Řetězem jsem odklonil jeho ránu ale nemel jsem dost sily na to, abych ji odklonil dost daleko na to abych se vyhnul nějakému poraněni. mé tričko bylo na cary. A trochu jsem krvácel ale nebylo to nic vážného teda pokud to nemělo otrávené pařáty. „Sakra to bylo těsně!!!!“ A hned po zablokovaní jsem dvěma švihy po hlavě monstrum bylo na chvíli mimo. Což mi dalo moznost vzít nohy na ramena.
(přesun)

Celkem nezaujatě jsem poslouchala proslov chlápka v obleku,až do doby, kdy začal mluvit o personě. Trochu jsem se napřímila na židli a začala jsem jeho slovům věnovat větší pozornost.
" O čem to mluví? Proč bychom něco potlačovali?" Kriticky jsem se na něj podívala, když v tom mi to seplo.
"Možná někdy...něco..ale to dělá snad každý?....a jak to oni sakra můžou vědět?" Jenže další prostor k přemýšlení už jsem nedostala, protože jeho další slova, přebila ty ostatní." Jak to myslí.." Přemýšlela jsem,ale odpověď už mezitím přišla sama. Ochromeně jsem koukala, jak kolem nás začaly z podivných kruhů vylézat obludy. Několik studentů přede bylo ve chvíli všude okolo.
" Co to k*rva..?" Prolétlo mi hlavou a dál jsem jako v transu koukala na ty věci co se tu objevily. Nevšimla jsem si jestli už chlápek v obleku odešel, nebo co se s ním stalo, protože celou mou pozornost zabíralo dění okolo. Během chvíle byla všude cítit krev. Lepkavá krev všude kam se člověk podíval a s ní kousky těl a masa. Stála jsem tam jako zmrazená než mě probral něčí hlas. Poznala jsem, že je to Valerio a tak jsem se na něj rychle otočila. Něco říkal, ale mě to v té chvíli nedávalo moc smysl. Jediné co mi znělo hlavou bylo jeho slovo "Utéct!". Než jsem se stačila pořádně rozkoukat, ležela jsem na zemi. Nějaký kluk nás strhnul oba na zem.
"eh..díky" Zmateně jsem na něj zareagovala a pak jsem poslechla jeho slova a zamířila jsem k východu. Nebo aspoň tam kde jsem si myslela, že je ve všem tom zmatku. Přeskočila jsem několik sedačak za mnou, ale pak jsem se zastavila a a chytla jsem Valeria za paži.
" Počkej ona!" Řekla jsem mu jenom a trhavě jsem se začala rozhlížet okolo. v celém to nastálém zmatku bylo těžké někoho najít, ale já hledala tu dívku s červenými vlasy, které byly celkem nepřehlédnutelné.
"Noemi..ta dívka s červenými vlasy..." Pokusila jsem se mu možná trochu nesrozumitelně vysvětlit.

Už jsme byli skoro u východu, když se Tracy zastavila, zmateně jsem se na ni podíval a pak mi to došlo, musela to být její kamarádka. "Je semnou ve třídě, najdu ji a přivedu za vámi, teď už běžte. Zkuste se schovat v posilovně, třeba tam najdeme něco, čím se ubránit." Kývnul jsem na Valeria, aby šel s ní a dal na ni pozor, tady bylo až příliš nestvůr na to, abychom se jim mohli ubránit a živých studentů rychle ubývalo. Očima jsem přeletěl dav a hledal ty rudé vlasy. "NOEMI!" Zakřičel jsem, abych přehlušil dav a ta dívka si mne všimla, pokud ještě žila.

Dorazila jsem - jako obvykle - později než ostatní, ale výstup toho člověka jsem stihla. Věci, co říkal, dávalo svým způsobem smysl - rozhodně víc než představa, že by mě vybrali pro mé dobré známky na škole - ale bylo to strašně zvrácené a strašně špatně. Tak špatně, že mě to dokonale probudilo. Byla jsem pořád rozježená od spaní, ale rozhodně už vzhůru.

Seděla jsem úplně vzadu v Auditoriu a pozorně poslouchala, pro tentokrát, protože mi docházelo, že teprve teď přišly na řadu nějaké faktické informace a nějak jsem věděla, že je děsně důležité poslouchat.

Před sebou jsem viděla Shakyho a chtěla se k němu dostat, ale řekla jsem si, že nebudu rušit a upozorňovat na sebe přesunem. Takže mě neviděl.

Ke konci proslovu mi došlo, že věci se mají hůř, než jsem myslela. Všechno se najednou strašně zvrtlo a jak se kolem mě začaly objevovat ty věci, bleskurychle mi došlo, že to není vtip a že to není ani žádný fígl. Věci, co jsem viděla... s monstry vylézajícími odnikud bych si ještě poradila, ale jak to roztrhalo několik studentů, byť jsem je neznala, nic horšího jsem nikdy neviděla. Kdybych na to měla čas, asi bych se pozvracela, ale takhle ve mě zůstal jen nevyslovený výkřik děsu a můj mozek se mě snažil ochránit tím, že mi vnucoval myšlenku, že tohle přece určitě není pravda. Tohle se určitě neděje.

Ve vřavě panikařících kamarádů jsem zmerčila blonďáka, zaječela jsem jen Shaky!, ale on by mi stejně nepomohl. Hrnula se ke dveřím, abych unikla. První instinkt, který mi ostatně zachránil život i při střetu se žralokem - utéct.

Valerio

Pitomej chaos! Vykřikl jsem a chtě nechtě jsem nastčil jednoho studenta do dráhy nestvůry který mířila na nás. Byl to reflex. Student po chvíli spíše připomínal maso na sekanou než mého spolužáka a nejdivnější na tom bylo že sem se nad tím i trochu usmál. Co se to semnou dějě? Nedocházelo mi proč jsem se ještě nepozvracel. Ano utéct! Snažil jsem se vzpamatoval a chytil jsem Tracy za ruku. Běžíme. Doporučil bych velký volný prostor!

Pomaly som sa pozbierala zo zeme. V tom chaose, ktorý tu nastal, sa pochopiteľne každý snažil dostať von a ja som nepatrila práve k tým najzdatnejším. Dosť śtudentom išlo hlavne o ich vlastný krk a tak si nerobili moc starosti s tým, koho pri tom zvalcujú. Na tele som už mala zopár modrín a z pery, ako aj z nosa mi tiekla krv. Bola som ale rada, že ma neudupali až k smrti. Ruky sa mi klepali a ja som sa vydesene pozerala naokolo. Tie monštrá boli.. hrozné. Krv mi nevadila.. v malom množstve. Toto ale od malého množstva malo ďaleko. Nejaké monštrum v mojej blízkosti roztrhlo nejakého študenta a časť z jeho orgánov dopadla až ku mne. V momente ma naplo a ja som v momente puding vyvrátila pred seba. To pre mňa nebolo príliš dobré, pretože ma vydávenie obeda stálo dosť energie a ja som sa cítila už aj tak dosť oslabnutá od strachu a zúfalstva. Jediným mojim cieľom, bolo dostať sa čo najďalej od monštier. Zároveň som ale nebola schopná pohybovať sa čo i len poklusom. Skôr som bezducho kráčala od stoličiek ku stoličkám a pár krát som sa prikrčila, aby si ma nejaké z monštier nevšimlo. Živých študentov začalo ubúdať, čo bol ďalší problém. Niekde v diaľke som započula svoje meno no vôbec som na neho nedokázala reagovať.

Zastavila som sa a so zamrazeným pohľadom som si prezrela príšeru, ktorá predo mnou konzumovala jedného z mojich študentov. Nenapadlo ma bojovať proti nej. Nie že by som to považovala za bláznovstvo, bola som úplne mimo zo strachu a tak som sa tomu dokázala len prizerať. Bola som rada, že som okrem pudingu nejedla nič iné, inak by zo mňa vypadlo aj toto. Zalial ma studený pot a ako som si všimla oči tejto potvory, dala som sa na útek. Sprv som vyletela do ľavej strany a tak som si prerazila rad jednou zo stoličiek, po čom som stratila rovnováhu a spadla som na zem. Rýchlo som sa pokúsila vyštverať na nohy a bežať. Bohužial opäť pomaly do stredu auditória.

Sebastian udělal velmi ušlechtilý čin, ovšem nebylo to moc platné. Zamířili jsme s Valeriem k východu a on po cestě jednoho studenta předhodil těm obludkám. Kupodivu i já jsem se nad tím jenom ušklíbla."Takhle bychom měli reálnou šanci se dostat ven" Prolétlo mi hlavou, ale hned jsem si za to vynadala. "Ne přece nemůžeme používat ostatní jako štít..není to správné." Valerio mě chytil za ruku a zamířili jsme směr východ, ovšem nebylo to tak lehké. Zespodu se na na nás hrnuly dvě monstra a před námi se další objevovaly. V té chvíli jsem měla nesnesitelnou chuť nastrčit Valeria těm obludám před sebou což by je zaměstnalo na dost dlouho, abych se kolem nich mohla prosmýknout k východu. Svaly v ruce za kterou mě držel se mi začali napínat a nejspíš bych se ho i pokusila předhodit jako návnadu, kdyby mě nezaujalo něco jiného. Někde uprostřed místnosti jsem zahlédla mihnout se červené vlasy. Pustila jsem Valeriovi ruku a ukázala jsem tím směrem.

Valerio

Idiote! Zazněl mi dívčí hlas v hlavě když jsem spadnul na zem poté co se Tracy zastavila. Proč mi říkáš že jsem idiot Tracy? Nechápavě jsem na ni koukal a poté ukázala nějakým směrem.

"Jowako!" Zavolal jsem znovu, až jsem ji nakonec uviděl, ty rudé vlasy...byla však daleko, až příliš daleko na to, abych se k ní dostal přes všechny ty stvůry. Dokonce v jednu chvíli jich pár stálo zamnou. V duchu jsem i říkal, že je tu můj konec, stačilo mi však k přežití to, že do cesty jejich zubů se připletl jakýsi černovlasý kluk, který okamžitě skončil na dva kusy, měl jsem jeho krev na obličeji a chvilku mě to naprosto vytrhlo ze soustředění. Najednou jsem něco zaslech, uvnitř své hlavy .... Ubožáku ... Vyčítavý a zároveň posměšný hlas, zněl dost arogantně a nemohl jsem rozpoznat, komu měl patřit a co to vůbec mělo být. Najednou se tu objevil Mr. Walken, ten bělovlasý učitel a nestvůry se od něj stáhly trochu do ústraní. Chytl jsem pevně Jowaku za ruku a klývl na učitele. "Děkujeme." I když mi nebylo jasné, proč to udělal, neváhal jsem ani chvíli a i s Jowakou se rozběhl k východu, po cestě jsem za dlaň čapnul i Tracy. "Pojďte ... Valerio." Třetí ruku jsem neměl, takže jsem ho musel upozornit slovně. Povedlo se mi proběhnout od příšer vyčištěným východem a běžel jsem dál doufajíc, že mě Valerio předběhne a udá směr a cíl.
//přesun

" Cože?" Ruku jsem spustila zase dolů a podívala jsem se zmateně na Valeria.
" Já ti přece nic neříkala!" Můj výraz musel naznačovat, že si o něm myslím, že je blázen. Rozhlédla jsem se okolo. Všude byl zmatek a spousta krve, kam se člověk jen podíval. Z nějakého neznámého důvodu se mi to, ale líbilo. Neměla jsem čas se nad tím nijak zabývat protože mě někdo chytnul za ruku a táhl mě směrem k východu. Nebránila jsem se a šla jsem za ním.

Sledovala som učiteľa, ktorý sa tu teraz objavil. He..he..he Ozvalo sa mi v hlave a ja som sa splašene pozrela po svojom okolí. vidíš.. ich? Rukou som si zašla do vlasov a zaostrila som zrak, ako na profesora, tak aj na Sebastiana. Neboli tam však sami.. boli tam všade.. okolo každého jedného človeka, ktorý doteraz prežil.. ich tiene. Tento krát som sa na Sebastiana vôbec nepzoerala nejak vďačne. Skôr som sa ho desila ešte viac, než tých príšer. Doslova som onemela a stratila som nejakú vôlu, nejak sa brániť.
"Č..čo to je..?" Šepla som no druhý krát som ten hlas nepočula. Tak ako som tie tieňe videla.. tak zrazu aj zmizli. Pohľadom som prebehla po Tracy, ako aj po ostatných a len som sa nechala ťahať k východu.

Cože? Co s tím mám jako dělat? vyjekla jsem, když mi Shaky přihrál něco, co byla pravděpodobně katana. Neměla jsem nejmenší potuchy, jak se s tím zachází, a navíc jsem byla zoufale přesvědčená, že mi to bude k ničemu. Vždyť ty věci šly po nás jako by je nic nemohlo zastavit a ne že bych měla čas si toho všímat, ale ti profesoři nebo co to mělo být, nás sledovali vysloveně jako by na něco čekali. Na jednu stranu bylo jasné, že naše nejhorší noční můry se vyplnily a že nás sem skutečně nahnali, aby nás nechali roztrhat bandou nestvůr, na tu druhou se tomu můj mozek pořád bránil, protože to vůbec nedávalo smysl. Nebylo to logické. Co to říkali o tom našem vnitřním já? Myšlenky mi hlavou lítaly jako šílené, nebyl čas nad ničím uvažovat, ale neměl tohle všechno být nějaký test? Co se po nás chce? CO MÁME UDĚLAT?

Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem nějak pomoct Shakymu a určitě jsem ho nechtěla opustit, ale strach byl v tu chvíli silnější a pomoct jsem mu stejně nemohla, neměla jsem jak, neměla jsem čím se bránit. Hořela mi hlava, těch myšlenek a úvah bylo prostě moc i na mě.

Chopila jsem se první příležitosti, kdyby mi někdo řekl, ať skočím z okna a zachráním se, udělala bych to. Když někdo zahlásil, ať vypadneme pryč, udělala jsem to a padala.
(přesun)

Ta příšera si tě vůbec nevšímala, jak jsi původně předpokládal, místo toho se kolem tebe objevily další tři, jedna přitom ještě žrala polovinu nějakého studenta, jehož oči na tebe z její tlamy upíraly prázdný pohled, nakonec skončili stejně jako hlava onoho studenta na kaši. Přesně v okamžiku, kdy tuhle ůdelikatesu" stvůra spolkla, tak po tobě vystartovala svými ostrými zuby.

Valerio

Stalo se to rychle. Jeden z učitelů vyprázdnil prostor a my mohli utéct. Poď! Vyjekl jsem na Tracy. Nebo je chceš vzít sebou? Idiote! Opět řekl dívčí hlas v mé hlavě. A odpust si to nadávání! Můj tón hlasu se změnil na hodně nepříjemný. Bylo vidět že začínám chytat špatnou náladu.

Jeden z učitelů nám nějak vyčistil cestu až ke dveřím. Nevěděla jsem, jak to udělal, ale v dané chvíli mi to bylo jedno. Hlavní bylo, že jsme měli šanci odtud zmizet. Valerio se na mě opět otočil s něčím, co jsem nedělala. Měla jsem chuť mu dát už pěstí. Zatnula jsem pravou ruku v pěst, až mi na ní zbělaly klouby. Musela jsem vypadat už dosti naštvaně, ale situace okolo, mě zklidnila, takže jsem ruku zase povolila a uklidnila jsem se. Přece jenom měli jsme dost starostí s nastálou situací, nebyl čas se ještě prát mezi sebou. Nechala jsem to tedy být a obešla jsem Valeria, abych mohla jít ke dveřím. Najednou se však něco stalo. Zatočila se mi hlava a já lehce začala ztrácet rovnováhu, proto jsem se zastavila na místě. Ve stejné chvíli se mi udělalo špatně od žaludku jako kdybych právě dostala pořádnou šlupku do břicha.
"Ub - h- - T- - cy." Chytla jsem se rukou za hlavu a zavřela jsem oči, jako by mi to snad mělo pomoct, abych se neskácela. Celé to trvalo jen pár vteřin a pocit, že se mi točí hlava odezněl stejně rychle jako přišel a pomalu se začala zmírňovat i bolest žaludku. Nevěděla jsem čím to bylo, ale předpokládala jsem, že je to následek předchozích událostí.