Pláž

Člověk to nepochopí, dokud to nezažije. Ta rychlost, jakou je jeho tělo schopno vyvinout, když na to přijde a on prostě musí. To poslední, co jsem chtěla dělat, když Shaky vykřikl a já zjistila, po čem se to dívá, bylo skočit do vody, ale žralok byl ještě dost daleko a my nebyli zase tak daleko od břehu. A možná, když se budeme držet podél útesu, ta potvora se k nám nedostane.

Čekala bych, že ztuhnu, ale panika zafungovala, takže jsem stejně jako ti dva sjela z prkna a zuřivě plavala ke břehu, neohlížejíc se a s jedinou myšlenkou, spíš výkřikem v mysli - Prosím, ne! Tohle ne!

Přišlo mi, že to trvalo neskutečně dlouho, ale zároveň to byl jen mžik oka, jakmile jsem pod nohama ucítila písek, z plavání jsem přešla do zoufalého pokusu o běh ve vodě a nakonec jsem se nějak vyplazila na břech a bleskurychle se otáčela, abych zjistila, kde je žralok. Srdce mi bušilo jako šílené a zoufale jsem se modlila, abych po otočení neuviděla tu jeho pověstnou tlamu s kotouči zubů. Co bych pak dělala? Matně jsem si vybavovala všechny ty dokumentární filmy s tipy, kam praštit žraloka, abyste ho ochromili. Rána do nosu. Kde má ta potvora ale nos? A kdybych ho zkoušela kopnout, neuhryzl by mi spíš nohu? Jak je vlastně rychlý? Byla bych mrštnější? Kdo to mohl vědět.

Než jsem se nadála, ležela jsem natažená na pláži a snažila se dohnat ztracené údery srdce. Oči mi slzely štěstím, párkrát v životě už jsem vyvázla z trochu nebezpečných situací, ale tohle bylo poprvé, co šlo doopravdy o krk, a věděla jsem, že na to nezapomenu.

Žraloci! Doprdele! Žraloci! vyrážela jsem ze sebe a když mi to začalo docházet, začal mě jímat vztek. Proč nám to sakra nikdo neřekl! Nemysleli si, že je to docela důležitá informace? Dohajzlu! nadávala jsem jako špaček, protože taková už holt byla moje přirozená reakce na přemíru stresu.

Když jsme to vydýchali a padla zmínka o škole, celkem rychle jsem se zvedla a s nohama sotva se pletoucíma (na tak náročné sportovní výkony jsem opravdu nebyla zvyklá) jsem se vydala směrem ke koleji. Chuť na koupání mě opravdu přešla.
(přesun)

//no za ty prkna jsem taky očekávala sprdunk, ale když se dlouho nikdo neozýval Podobně jako jsem sledovala, že si někdo na pokoji vaří kafe a tak - kde vzali konvici?

Jinak nápad jít se koupat ke žralokům bych určitě neměla, kdyby to moje postava věděla, ale krom toho, že to visí v popisu místnosti, jsem si nevšimla, že by na té pláži byl nápis Zákaz koupání nebo nějaké varování A jak známo, co vím já, zdaleka nemusí vědět moje postava. No, tak teď už to vědí XD

Nakonec mě moje kroky zavedly paradoxně zpět na pláž, kde se odehrál incident se žralokem. Shodila jsem tašku z ramene a usadila se doprostřed pláže v tureckém sedu. Jen jsem tam tak seděla a přemítala, moře šumělo jak divé a chladný vítr mi čechral vlasy a mě bavilo, že mám tuhle celou pláž jenom pro sebe. Bylo to úžasné místo, ale divné. Jaksi poklidné a zároveň stále cizí a fakt, že ty vody na mě teď působily tak zlověstně a připomínaly mi ten děsivý zážitek, tomu jen přidával. Ne nadarmo se říká, že teprve při blízkém setkání se smrtí si dáváme dohromady své skutečné priority. Cítila jsem se víc naživu než kdy dřív a cítila jsem, že chci a potřebuju mluvit s mámou.

Nějakou blíže neurčenou dobu jsem se procházela bosá po pláži sem a tam, jako ten tygr v zoo, co mu z toho zajetí po čase hrábne, ale docela mě to uklidnilo. Ujasnila jsem si svoje priority a rozhodla se. Srdce mi pořád bušilo nad nevyřešenými otázkami a nepříjemnými předtuchami, ale to se snad brzy změní. Posbírala jsem si tašku a boty a odebrala se zpátky do areálu.

(přesun)

Pomaly som došla na pláž, ktorá sa tu rozprestierala. Varovná tabuľka ma napomenula, že nemôžem ísť príliš.. hlboko. Kvôli istému ryziku rozkúsania od žralokov na malilinkaté kúsočky. Zložila som sa pár metrov od vody a tam som sa len posadila do piesku. Mala som na sebe plavky, okolo krku uterák a na očiach slnečné okuliare.
"Eeeh.. keď už som tu.. tak si aspoň pripomeniem Hawai." Zachechtala som sa, na čo som sa s nenormálnou chuťou zvalila do piesku. Rozpaźila som ruky a začala som sa.. opalovať? relaxovať? kto vie..

Ze školy jsem se i s batohem učebnic a toho všeho vydala na pláž. Chtěla jsem si prohlídnout ostrov, když už tu mám pobývat. Sundala jsem si boty a jen tak na boso jsem brouzdala teplým pískem. Po pár metrech chůze jsem někoho zahlédla se opalovat u vody. Podle vlasů, to nemohl být nikdo jiný než moje spolubydlící. Došla jsem k ní a odhodila vedle ní batoh s věcmi. " ále co ty tu? "

Oči som mala zavreté a tak som si spr nevšimla, že sa ku mne niekto blíži. Zareagovala som až na hlas. Lenivo som pootočila hlavou za Tracy a tak unavene som sa usmiala.
"Táto škola je peklo.." Šepla som namiesto odpovede a následne som si mierne povzdychla.
"Relaxujem. Pokojne sa môžeš pridať. Plánujem ísť aj do vody !" Vyhlásila som no okrem úst a krku som nepohla ani o píď.
"A čo ty ? Keď som včera priśla do izby, už si spala." Spýtala som sa jej.

Sedla jsem si do písku vedle Noemi, skrčila jsem kolena a položila si na ně hlavu.
"Peklo? .. Peklo je proti téhle škole dovolená..."Otráveně jsem se ušklíbla a nabrala jsem si do ruky trochu písku, který jsem nechala mezi prsty propadávat zpátky na zem.
" Viděla jsi už toho matikáře? Jestliže tohle byly lehké příklady tak vážně nevím co přijde dál. Pořád říkají, jak je tohle nejprestižnější škola na světě...v tom případě mi nejde do hlavy, co tu dělám já." Chvíli jsem se odmlčela, ale jenom proto, že jsem se otočila k batohu a něco jsem v něm začala hledat. Po chvilce jsem vytáhla sluneční brýle a nasadila si je na oči.
"Vlastně vůbec nevím, co tady dělám. Měla jsem práci, byt, tak proč jsem to zahodila kvůli téhle škole? Co jsem čekala, že tady najdu?" Povzdechla jsem si, ale pak mi došlo, že na Noemi chrlím otázky, na které nemůže znát odpovědi, protože je neznám ani já, a tak jsem jen mávla rukou, na znamení, že je to jedno.
"Ta pláž je super, měla bych sem vzít někdy Tinu." Víceméně jsem jenom přemýšlela nahlas, ale stejně jsem se podívala na Noemi. Ležela vedle jenom v plavkách a užívala si sluníčka. Chvíli jsem si prohlížela její tetování, nebo snad její tělo? kdo ví... Odtrhla jsem raději oči a zakoukala se zpátky přes sebe na vlny omývající pobřeží.
"Jsi mladá... Kolik ti je vlastně let? "

Pokývala som hlavou na nesúhlas.
"Nevidela.. ja však mám takú.. ehm.. dievča. Triednu. Nevyzerá moc zle no keď sa tam každý začal predstavovať v neviem akom jazyku a ja som si zobrala, že viem sotva angličtinu a rumunštinu. Išlo ma poraziť." Povzdychla som si. Pootočila som hlavou k nej práve vtedy, keď ona odo mňa zrak odvrátila. Na jej ďalśiu otázku som sa pousmiala.
"Sedemnásť.. A ty?" Odpovedala som a zároveň som sa jej aj spýtala to, čo sa ona spýtala mňa. Teda.. zaujímalo by ma to. Asi tu nejaký ten čas spolu budeme tak prečo sa bližšie nespoznať?

Její odpověď mě rozesmála.
"17? To jsi ještě malý štěně co? " Vážně mě to rozesmálo. Vypadala starší než na 17. V Americe by do plnoletosti měla ještě dlouho.
"Je mi 20" Odpověděla jsem na její otázku, ovšem v její předchozí řeči mě zaujalo něco jiného.
"Takže ty jsi z Rumunska?... Máš takový exotický přízvuk.. "Dokončila jsem svoji myšlenku a zamyšleně jsem se na ni podívala. Po chvíli se mi však na tváři objevil takový natěšený výraz, jako když si dítě vzpomene, že má zítra narozeniny.
"Hele, nemáš chuť na puding?" Nejspíš to v téhle chvíli vypadalo divně, ale mě to přišlo jako dobrý nápad.
" V děcáku nám ho vždycky dělali na večeři první den školy..s ovocem a se šlehačkou.." Dodala jsem na vysvětlení a rychle jsem se zvedla. Oprášila jsem si zadek od písku a otočila jsem se zpátky k Noemi.
" Mám na něj vážně chuť." řekla jsem a podala jsem jí ruku, abych jí pomohla vstát.

"Exotický prízvuk..." Zopakovala som a takmer som sa začala smiať. Nakoniec som však len pokrútila hlavou a stále som sa v sebe ten smiech snažila zadržať.
"Nemám exotický prízvuk, môj prízvuk je ešte horší než moja angličtina!" Vyhlásila som. Prikývla som hlavou a pomaly som sa posadila.
"Išla by som." Prijala som jej ruku, na čo som sa s jej pomocou postavila a následne som sa začala oprašovať od piesku. Nohy som našuchla do šlapiek a uterák som si prevesila okolo krku.
"Taaak.. myslíš že sa tu niekde puding dá kúpiť?" Spýtala som sa jej znova.

Shakyho jsem u hlavní budovy neviděla, tak jsem zamířila na pláž. Tady tě mám! zavolala jsem na něj. A vida, nejsme sami, dodala jsem a hodila hlavou směrem k dvěma slečnám, jejichž jména jsem zatím neznala. Bylo ještě dost teplo a slunce příjemně hřálo, tak jsem shodila oblečení a natáhla se na ručník. Božíí... zavrněla jsem se zavřenýma očima.

Co s tím máš probůh v plánu? zamručela jsem, když jsem otevřela půl oka a viděla, že bere do ruky kámen. To si děláš srandu, rozesmála jsem se, když mi to došlo a viděla jsem ho, jak odrhnuje písek.

To jako fakt? zasmála jsem se. Mně to nikdy moc nešlo, přiznala jsem a posadila se. Po očku jsem přitom sledovala ty dvě opodál. Přišlo mi, že by bylo vhodné, kdybychom se seznámily, ale nevěděla jsem, jak je oslovit. Navíc si povídaly, nechtěla jsem se vtírat. Ty je znáš? pohodila jsem hlavou jejich směrem. Pak mi to jeho marné snažení nedalo. Chce to správný poměr písku a vody. Ale to by chtělo nějakou misku nebo nádobu, nevím, jestli to jde uplácat takhle bez ničeho, namítla jsem a zkusmo začala dolovat díru, v níž bych mohla mísit písek s vodou a zkoušet různé konzistence.

To se vzdáš tak snadno? zeptala jsem se trochu rýpavě, když jsem viděla jeho nespokojenost s výsledkem stavby. Pak jsem zapřemýšlela o jeho návrhu.

Nejsem si jistá, zaváhala jsem a trochu zbledla. Ten hrůzný zážitek jsem měla pořád před očima a voda mě nikdy neděsila víc než teď. I když jsem si byla celkem jistá, že žraloci nemají často ve zvyku lovit na mělčině, zvlášť ne takhle velcí, pořád ve mně byl zakořeněný ten pocit nejistoty. Nechtěla jsem tomu zážitku dovolit, aby mi navždy zkazil zážitek z koupání v moři, ale bylo to dost těžké, moje tělo se bránilo. Ale nebyla jsem ochotná se vzdát, trochu ztuhle, ale přece jsem se zvedla a za malou chvilku jsem stála po kotníky ve vodě. Ztěžka jsem se nadechla. Já nevím, jestli můžu jít dál. Pořád se rozhlížím, přiznala jsem a to byla pravda. Neustále jsem těkala očima po horizontu i blíž a hledala ploutev nebo divně zvlněnou hladinu. Což šlo dost těžko, moře tu nebylo nejklidnější, nebyla to žádná zátoka, byli jsme na ostrově a vlny se tu neměly o co rozbít, než se dostanou k nám. Moře mi omývalo lýtka, ale dál jsem se neodvážila.

" Ve škole je kantýna.. a na kolejích máme myslím kuchyňku." Odpověděla jsem jí, jenže mezitím na pláž přišel někdo jiný. Poznala jsem jenom toho blonďáka, protože jsem ho už potkala, chodí do stejné třídy. Byli od nás docela daleko, takže jsem si jich dál nevšímala a otočila jsem se k odchodu.
(přesun)