Kolejní kuchyň

Em? blesklo mi hlavou. "Em! vydrž venku. Za chvíli jsme u tebe!" Křikl jsem na ní, abych jí zvedl morálku. Poslední půl hodinku jsem opravdu nechápal, co se se mnou dělo. Měl bych sedět někde v koutě a já tady dělám tohle. Pak jsem si ale uvědomil dost zásadní věc: "Kde je Shaky?" křikl jsem na ní, protože jelikož nebyl s ní, tak už moc jiných možností nezbývalo a popravdě se mi většina z nich ani moc nelíbila. Skočil jsem na již zmiňovanou kuchyňskou linku a dobrovolně/nedobrovolně jsem přetáhl Milli na druhou stranu směrem ke dveřím, kde jsem z ní seskočil a snažil jsem si probojovat si cestu ven k Em. Přecijen tři lidé lepší než dva.

Byl v Auditoriu, proč? křikla jsem na Matta. Co na tom záleží, blesklo mi hlavou. Říkal, že sem mám běžet, ale co mám dělat? snažila jsem se zjistit. K čemu jsem tu mohla být dobrá? Když jsem měla chvilku, uvažovala jsem, co by mohlo být skrytým já, které by nás z téhle šlamastyky dostalo. Možná jsem uměla skrytě mluvit s mrtvými nebo s monstry, aniž bych o tom věděla, napadlo mě. Možná jsem se uměla teleportovat, to by přece bylo cool. Co jiného by mi tady mohlo být užitečné?

// Asi bychom si měli sjednotit info, jelikož tím "vtrhla jsem do kuchyně" jsem myslela, jako že jsem vevnitř, ale Matt mě následně postem odsoudil k tomu, že jsem venku Takže teď fakt nevim.

Ty stvůry nějak nevypadaly na to, že by se jim chtělo na otázky Em odpovídat, ale určitě upoutala svým pokřikováním jejich pozornost, kterou teď odvrátili od ostatních a pomalu se sunuli k ní. Smůla byla, že z em se objevily dvě další díry, ze kterých vylezly úplně ty stejné příšery. Cesta byla odříznuta a ony se nebezpečně přibližovali.

Dokud se mi dařilo utíkat, jeden by řekl, že všechno bylo v rámci možností v pohodě. Ale když se ty díry s monstry objevily přímo u mě a dvě ty potvory se ke mně blížily, udělalo se mi zničehonic děsně špatně. Instiktivně jsem začala couvat a ruce měla před sebou v obranném postoji - ne že bych měla pocit, že to může pomoct. Dělalo se mi příšerné horko, cítila jsem strach, ale zároveň mnou zmítal šílený vztek a zoufalství z pocitu bezmoci - přesně ten zběsilý pocit, který ze mně obvykle dokázal vybičovat ty nejlepší výkony. Nesnášela jsem ten pocit. Takové to když chcete začít vřeštět jako smyslů zbavení, protože už nesnesete ten tlak situace a tu absurdnost. Nedávalo to smysl a jestli jsem něco nesnášela, tak to bylo, když věci nedávaly smysl. V hlavě mi hučelo a škubalo to mnou. Neuvědomovala jsem si to, ale má tělesná teplota v tu chvíli značně vzrostla. Až moc na to, aby to bylo normální.

Stvůry u dveří se najednou otočily na Em. To byla moje přízežitost. vzal jsem dva poslední pruty a použil jsem je k propíchnutí toho-co-se-zdálo-býti-hlavou dvou z nich. "Protože je tady asi jediný, kdo umí trošku bojovat" Odpověděl jsem na otázku a připravil jsem se bránit se dalším útokům příšer, které ještě zbyly. Najednou přišla další intenzivní bolest hlavy. St.. ..d a.. fi...t Bylo to, jakobych najednou slyšel jen trochu zřetelněji to, co mi v hlavě rezonovalo už od začátku této šílenosti. Snažil jsem se na ten zvuk chvíli soustředit Stand and fight byla věta, která mi zněla hlavou jako když odeznívá zvuk zvonu na který právě někdo udeřil.

// viz první NPC post. Dveře jsem měl pocit byly tak trochu zablokované...

Monstra mě obkličovala a tlačila na kuchyňskou linku. Všechno to utíkání a uhýbání mi přišlo poněkud zbytečné, jen oddalování nevyhnutelného, ale když jsme nemohli dělat nic jiného, oddalování se zdálo být dobrý nápad. Opřela jsem se dlaněmi o linku a vyskočila na ni zadkem. Rychle jsem k sobě vytáhla nohy a rozhlížela se po nějaké zbrani. Katanu jsem zahodila a teď jsem toho litovala. Ale byli jsme v kuchyni, tady se přece jistě najde něco k použití.

Ostatně přímo nad linkou byly zavěšeny různé pánve a další kuchyňské náčiní. Po očku jsem sledovala Matta a mrzelo mě, že jsme neměli víc času si pokecat. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Shakyho. Popadla jsem jednu z pánví a nejbližší monstrum jsem s ní vší silou flákla po tom, co by se snad dalo nazývat obličejem. Snažila jsem se přitom obzvlášť zaměřit oko a tu potvoru oslepit.

Sáhl jsem po kuchyňské lince a nahmatal jsem nejbližší rukojeť. Zřejmě šlo o nějaký kus příboru. O vidličku, jak jsem zjistil později. Dokonce měl někdo tak "chytrý" nápad jich svázat více dohromady Fakt dík Shaky Zaklel jsem neslyšně poté, co jsem zjistil, že je nerozmotám. Provaz (pokud se tomu tak dalo říkat, jsem roztočil a vidličky jsem hodil jedné ze stvůr do oka. Možná, že to půjde lépe, když jí oslepím Prolétlo mi totiž hlavou, ale to už letěly vidličky vzduchem a já jsem narychlo hledal něco dalšího, co by mi mohlo posloužit jako zbraň.