Em Phoenix

Jméno a příjmení: Madeleine Thorn
Přezdívka: Em, M. nebo Maybe
Pohlaví: žena
Věk: 24
Země: Anglie

Charakter: Em je rádoby pohodář, ale věčně se něčím nervuje a pořád nad něčím přemýšlí. Je vstřícná a přátelská, na druhé obvykle působí velice dobře, má přirozené charisma a z jejího projevu je často cítit, že je sama sebou a že si se vším poradí. Ve skrytu duše o sobě ovšem neustále pochybuje, bojí se nových lidí a jako každý, komu bylo ublíženo, je někdy až nadměrně nedůvěřivá. Navíc je příšerně nerozhodná a než něco udělá, pečlivě rozvažuje všechna pro a proti. Tahle její vlastnost ji ovšem samotnou štve, takže se mnohdy naopak zachová nečekaně impulsivně a vrhne se do věci bez rozmyslu, jen aby si připomněla, že ještě žije, a pro to vzrušení.

Oblíbené: Její největší vášní je hudba, sama hraje na různé nástroje a na spoustu dalších by chtěla umět. Z toho důvodu má také vlice blízký vztah k dalším podobně založeným lidem, obzvlášť velkou slabost má pro kytaristy, baskytaristy a klavíristy.

Kromě hudby ji baví veškeré možné druhy relaxace, neboť je neuvěřitelně líná a pohodlná. Tu a tam si ráda trochu zasportuje, aby dostala čerstvý vzduch do plic a protáhla tělo, ale nepřehání to. Spíš ji užije na poklidné večery plné čaje, knih, svíček, sezení u počítače, relaxování ve vaně plné horké vody a podobně. Také ráda hraje šachy a zbožňuje kočky.

Neoblíbené: Em nemá hlavně ráda lidi, co si na něco hrají, neupřímnost, aroganci, povýšené chování, lhaní a stupidní vytáčky. Ráda se obklopuje lidmi, kteří dokážou být upřímní a říkat, co si skutečně myslí, pokud to někdo neumí nebo si neumí stát za svými názory, nemá u Em moc šanci.

Taky nesnáší houby, ryby a další mořské potvory, nedělá se jí zrovna nejlíp z výšek a z ostrých předmětů a úplně nejvíc ze všeho nesnáší davy lidí. Z přeplněných ulic a náměstí ji chytá panická hrůza.

Životní příběh: Em je celkem obyčejná holka, která vyrůstala v celkem obyčejné rodině střední třídy a láskyplně vzpomíná na své dětství. Nepamatuje si toho moc, neboť má – jak sama říká – nejmizernější paměť na světě, ale co si pamatuje, je víceméně hezké a pro ni hodně důležité.

Tak třeba ty krásné časy, kdy jezdívali s rodiči na vodu nebo pod stan (mívala s nimi vždycky hezký vztah, alespoň do její puberty, a taky má staršího bratra, který už s nimi nebydlí). Em se považuje za příležitostného trampa, není sice vysloveně cestovatelka, ale kdyby nejela alespoň jednou v roce pod stan a pokud možno na řeku, měla by pocit, že jí něco v životě nesmírně chybí, protože na ty časy má ty nejkrásnější vzpomínky.

Další krásnou vzpomínku má na každé léto během základní i střední školy, kdy trávila čas u babičky na chalupě. Em se považuje za městskou holku, je zvyklá na své pohodlí a že má všechno u nosu a všechny možnosti, ale zároveň se v Londýně vždycky cítila jako v kleci, všude jen beton, ulice, auta, auta, auta, smog a strašná spousta lidí. Jednou za čas prostě potřebuje vyrazit někam na venkov a provětrat se a vidět taky něco zeleného. A právě na té chalupě mívala svého času několik důležitých kamarádek. Ty už jsou dnes dávno někde jinde, ale víte jak. Vzpomínky zůstanou.

Během základky patřila Em k premiantům třídy, což podle ní nebylo tak těžké. Nemusela se učit, prostě jen dávala pozor a byla bystrá, a nejvíc ze všeho ji bavily jazyky a výtvarná výchova. Jelikož měla opravdu dobré známky, přihlásili ji rodiče poté na gymnázium a tak nějak se počítalo s tím, že půjde studovat na vysokou. To se ovšem během gymnázia ukázalo být nápadem zcela neproveditelným.

Em se dařilo držet si lepší průměr – a v mnohých předmětech bezproblémovou výbornou – dokud s ní nezačala mlátit puberta. Tehdy se všechno pokazilo, všechny její hodnoty se rozplynuly, nebo si spíše uvědomila, že nikdy žádné neměla a že vlastně vůbec neví, kdo je. Celou svou osobnost musela teprve vybudovat a nebylo na čem, protože toho moc nezažila, a tak začala experimentovat, barvit si vlasy, mnohem víc se začala zajímat o hudbu, přemluvila mámu ke koupi baskytary a klavír, do něhož ji roky nutili, poslala k šípku, stejně jako soukromou baletní školu, kam docházela dvakrát týdně po celých třináct let. Opustila prostě všechno to, co jí předepsali, a začala si hledat zájmy, které by byly opravdu jen a jen z její hlavy a které by ji opravdu bavily.

Ať se snažila, jak se snažila, během druháku se jí přestalo dařit držet se na průměru a v některých předmětech, jmenovitě v matematice, dějepisu a fyzice, se začala rapidně zhoršovat a dalo to zatraceně hodně práce nepropadnout. V pololetí třetího ročníku už na to vážně neměla a propadnutí se nakonec přece jenom konalo, ale v závěru se jí nějak podařilo vytáhnout si známku do dostatečných rovin. Doma jí to ale nijak nepomohlo, kvůli jejím známkám bylo stejně pořád dusno a její prořízlá pusa, věčný pocit nepochopenosti a vznětlivost vůbec nepomáhaly, takže dobrý vztah s rodiči šel do kopru a Em na to celé období vzpomíná jako na Dobu Temna nebo Slzavé období. Těch nocí, co probrečela. Ba i dní. A nebylo jí vůbec do smíchu.

V závěrečném ročníku se věci nějak uklidnily, v dějepise se vytáhla na dvojku a maturitu s odřenýma ušima (kvůli příšernému stresování se) taky zvládla. Ale přijímačky na životem předepsanou vysokou už ne, hlavně proto, že se jí prostě fakt nechtělo. Celou dobu měla pocit, že dělá něco, co se od ní chce, ale co se jí vlastně vůbec dělat nechce, a podle toho to dopadlo. A když pak přišlo na lámání chleba a dotaz, co tedy vlastně bude dělat dál, nechala se strhnout kamarádčiným nadšením pro zkušenost au-pair a odjela na šest měsíců do zahraničí dělat právě to. Nebylo to vůbec lehké a zažila pořádný kulturní šok, ale jak sama říká, bylo to to nejlepší, co pro sebe kdy udělala, a po všech těch letech polospánku ji terpve tohle pořádně probudilo k životu a ukázalo jí to, čím vším může být a o čem nevěděla.

I kdy to byly krásné časy, po nějaké době se každému zasteskne po domově a Em nebyla výjimkou. Mohla sice zůstat déle, ale těch předem domluvených šest měsíců vzala jako fakt a jasnou věc a vrátila se domů. Nějakou dobu se pak poflakovala a vezla se na vlně své euforie. Samozřejmě časem bylo znovu třeba řešit otázku, čím se tedy vlastně bude živit, a tehdy se spustil další řetězec smůly a špatných rozhodnutí a další několikaleté období Temna, kdy nic nevycházelo a vůbec se jí nedařilo. Pokoušela se podnikat, ale neustále jen narážela na odpor, který nedokázala překonat, ať už to byl odpor jejího okolí, které jí to pořád rozmlouvalo, nebo její vlastní, když už nebyla schopná ani vstát a podívat se na sebe do zrcadla a bylo jí pořád špatně od nervů.

Po dlouhých měsících snažení se a doufání to konečně vzdala a nechala se normálně zaměstnat, což jí přineslo úplně novou podobu utrpení v podobě pravidelné (a šílené) pracovní doby a nízkého platu, čímž si samozřejmě neměla šanci vysloužit spokojenost a konečné uznání svých netrpělivých rodičů. Oceňovali sice, že dře jako šroub na šestnáctihodinových směnách, ale podle jejich slov to byla jen ztráta času a energie a v jednom kuse jí předhazovali, že by si měla najít něco „normálního“. Neupokojila je ani její výměna zaměstnání za jiné, podobné, kde ovšem dělala mnohem kratší směny a v mnohem lepším prostředí, pořád měli problém s jejím nízkým příjmem a hlavně s faktem, že stále bydlí u nich doma. A Em stále nosila v hlavě jedinou myšlenku – že chce odjet zpátky do zahraničí a znovu zažít ten nekonečný pocit svobody a skutečného života, s nímž se seznámila tehdy před lety při svém au-pair pobytu.

A teď, když se opět ocitla na rozcestí a zvažuje, co se sebou dál, se v její schránce objevila záhadná obálka, z níž po otevření vypadlo oznámení o přijetí na jakousi záhadnou prestižní univerzitu, o níž nikdy neslyšela a ani se na ni nehlásila. Normálně by takovou věc hodila okamžitě do sběru coby spam nebo ulítlou reklamu, ale z nějakého důvodu se jí z té umně vyrobené hlavičky zatočila hlava a srdce jí začalo bušit jako splašené. Sama sobě se musela smát, proletělo jí hlavou, kolikrát v životě si představovala ten harrypotterovský moment obdržení takového záhadného dopisu, po němž by mělo samozřejmě následovat opuštění světa, jak ho zná, a proniknutí do zcela jiného, plného kouzel, magie a všelijakých schopností. Samozřejmě že věděla, že to je nesmysl a pouhá fantazie. Ale byla si tím stoprocentně jistá? Nebyla. Už pořádných pár let cítila, že není tak docela sama sebou a že něco v ní spí, a snila o tom, že to jednou objeví a že konečně najde svoje pravé já a všichni to uvidí a budou vědět, kým je. Mohl tohle být její splněný sen? Nebo šlo o nějaký nejapný žert ze strany jejích přátel? Nebo to vážně byl jen hodně divný spam?

Ale proč ji to tedy tak zaujalo? Proč tu obálku svírala v rukou, jako by na tom závisel její život? Proč okamžitě začala googlit polohu onoho ostrova, kam se měla podle pozvánky dostavit, a shánět se po nejlevnějších letenkách?



Mazlíček: Černá kočka Ebony

Věci: Malý červeno-černý mobil – véčko, doklady, žvýkačky, kabela přes rameno s různými nesmysly jako klíče od bytu, diář a propiska, balíček papírových kapesníků, nějaký ten nashromážděný bordel na dně, jako třeba pár kaštanů, a samozřejmě barevná peněženka nejen s penězi, ale i napěchovaná různými poklady (třeba malý ametystový krystal pro štěstí). Při příjezdu také velký cestovní kufr.



Vzhled a zajímavosti: Drobná postava, ovšem s pořádnými ženskými křivkami. Eminou specialitou je barvení vlasů a taky se sama stříhá, takže v tomhle směru se dost mění, ale teď zrovna se vyznačuje delším červeným mikádem. Rovněž nelze přehlédnout drobný copánek, co vylézá zpoza levého ucha, padá na rameno a dosahuje přibližně do půli hrudi – aby ne, však je dlouho pěstovaný. Co do stylu, preferuje pohodlí, takže ji nejčastěji najdete v něčem bavlněném nebo manšestrovém, má ráda zejména přírodní teplé barvy a materiály, syté tmavé tóny, černou, vínově červenou, tmavě zelenou a hnědou a všechny možné béžové odstíny. Taky ji dost baví Steampunk.

Body:

Síla - Rychlost - Výdrž - Šarm
1 - 1 - 1 - 2

JV - LM - ZH - TP - VP - V(ITR) - S(ITE) - P
2 - 1 - 2 - 2 - 1 - 1 - 2 - 2

Persona

Jméno: Phoenix
Pohlaví: neutrální, spíše mužské
Věk: 24
Charakter: Fénix je bájné stvoření z ohně, je plný energie a života, který nikdy nekončí a neustále začíná nanovo. Fénix je symbolem živelnosti, spontánosti a síly, nových začátků a nikdy nekončícího boje za svobodu. Je nespoutaný a zcela sám sebou, je dokonalý a božský, je to vládce a pán a nikdo mu nemůže doopravdy vládnout.

Fénix je do značné míry jako kočka. Je nesmírně svéhlavý a má vždycky ve všem pravdu. Je vznětlivý a velice nebezpečný, je výbušný a nestálý, velice emotivní a nesmírně vášnivý. Je tvořen ohněm a zbožňuje oheň. Je schopný neustále se přerozovat a měnit, je ovšem neschopný lži a přetvářky, je dokonale opravdový a sám sebou. Fénixova hlavní parketa je humor, zdravá sebedůvěra až sebeláska, proměnlivé nálady, ovšem dokonalé přesvědčení o vlastní božské podstatě. Fénixe není možné ovládnout, pokud si to sám nepřeje. Má svůj vlastní systém hodnot, které vidí v druhých, a je velice schopen absolutní oddanosti svým přátelům, pro něž dokáže i zemřít – a znovu se narodit jako nový tvor. Ovšem tato oddanost nesmí být vynucována, v takovém případě Fénix prská a běsní a není radno si s ním zahrávat. Nikdo nemůže vlastnit kočku, kočka vlastní svého majitele. Nikdo nemůže vládnout Fénixovi, ten se pouze rozhoduje, komu poskytne své služby, svou přítomnost a svůj čas.

Fénix se obzvlášť vyžívá v sarkasmu a ironii a vůbec ve všech pokřivených druzích humoru, rád si dobírá své okolí a laskavě poučuje a nabízí pomocnou ruku, neboť je přesvědčen, že je jí třeba a že jeho rady by mnohým mohly zásadním způsobem prospět.

Historie: Fénix je tvor mnohdy značně netrpělivý. Dlouho nic a najednou vybuchne a prostě o sobě musí dát vědět, musí ukázat světu, že je, a předvést se mu v celé své kráse. Zrodil se z Eminy touhy po svobodě a nalezení a vypuštění vlastního já, zrodil se z pocitu nesmírného tlaku na její ego a duši jako diamant plný ohně a vášně, toužící po uznání, toužící hořet nekonečným plamenem jako nejjasnější hvězda na noční obloze. Zrodil se z uvědomění, že po každém takovém vzplanutí přijde moment vyhasnutí, který ovšem nikdy není úplným koncem života, pouze koncem jedné etapy, jedné naděje, jednoho pokusu. A po něm vždycky přijde naděje nová a s ní nový plamen, jehož časové omezení nijak neumenšuje jeho hodnotu.

Fénix žije pouze pro přítomný okamžik, pro tento jediný moment, který je pro něj nadevše důležitý a zásadní. V tomto momentu dýchá a oslavuje život, v tomto momentu se cítí být svobodný a uvědomuje si svou vlastní existenci. V tomto momentu se chce ukázat světu, zavřít oči, smát se a plakat jako poklidný buddhista během své nejniternější meditace, nebo sežehnout svět a ztrestat všechny ty, kteří se na něm dopustili křivd a ublížili. Fénix velice těžce nese zradu a nepravost a takové věci trestá bez milosti. Věří na druhé šance, ale zřídkakdy na třetí. Je plný naděje, ale střeží si svůj životní plamen, své srdce, pln obav z vědomí, že právě lidské city dovedou nejvíc ublížit a nejsnadněji bolestivě spálit a pošlapat všechno dobré.

Uvnitř Em se vždy cítil zavřený, uťáplý a neuvědomovaný, nikdy mu nebyl dopřán prostor, jen víc a víc starostí nakládáno na jeho hlavu a on se přitom stále toužil projevit. V těch vzácných momentech, kdy si Em uvědomovala jeho přítomnost, nebo spíš přítomnost něčeho silného uvnitř sebe, ego Fénixe bylo potěšeno a on vrněl blahem a jako by dostal čerstvý příval energie, zatoužil se mnohem víc angažovat a předvést, čeho všeho je jeho spalující tvořivá energie schopna dosáhnout a jak mocná dovede být jeho zloba.

Fénix celou svou bytostí touží pouze po splynutí s Em a po uznání, kterého se jí nikdy nedostávalo zejména ze strany rodičů, na nichž jí vždy nejvíc zaleželo. Touží být viděn a poznán a touží najít své místo na Slunci a ve světě. Touží po rovnováze a prostém bytí.

Vzhled a zajímavosti:Fénix se nejčastěji představuje jako ohnivý pták podoby orla, trochu šmrncnutého pávem. Jeho přesné obrysy jsou těžko znatelné, neboť je celý obklopený zářivou ohnivou aurou a plápolá tisíci plamínky, ale ptačí podoba je jeho nejoblíbenější, už z toho titulu, že mu umožňuje létat jako ptáci, kteří pro něj vždycky byli symbolem naprosté svobody.

Jelikož je tvořen ohněm, dovede být ovšem značně nestálý i ve své podobě. Může se projevovat i jako pouhý plamen nebo neposedný fireball. Sám o sobě sídlí v Emině srdci, odkud jeho podstatu nelze nikdy vytrhnout, neboť jeho podstata je zároveň podstatou Em.

Pěkný příběh příjemně normální osoby, kterému zkrátka není co vytknout.

Nechci vidět ten účet za med.
(Arctos)