Les

Měl jsem takový pocit že se zlobí.A ani bych se tomu nedivil.Těžko by mi uvěřil že mě napadlo jít zrovna na to samé místo jako jeho.Zrovna kousek od něj. Nebít té nehody jistě by se všechno vyvýjelo naprosto jinak.Trochu poražene jsem sklopil pohled před jeho pohledem. Čekal jsem nějaké výčitky.Nějaké otázky na téma co tam dělám nebo proč jsem sem šel.Ale nic.Neřekl ani jedno slovo.Až nakonec promluvil.Jen tři slova.
Když mě potom vzal za ruku a vedl mě ke svým věcem raději jsem mlčel.Netušil jsem co to chce dělat ale já mu tak nějak důvěřoval. Bylo to zvláštní protože i když jsem se s někým bavil nebo se s ním smál měl jsem vždy problém mu uvěřit.Ale u Marka se to začalo měnit. Připadalo mi že mu věřit mohu.Možná to bylo tím jeho chováním nebo něčím co jsem nedovedl vysvětlit. Usadil mě na zem a já se opřel o kmen stromu který tam byl. Sledoval jsem co dělá. Proč by mi pomáhal? Takovýmu blbečkovi jako jsem já? Nechápal jsem ale neřekl jsem nic.Vytáhl něco jako lékárničku.MOje překvapení mohl zaznamenat docela snadno.Jednoduše proto že tohle bylo pro mě něco naprosto neobvyklého. Začal ránu ošetřovat. Bylo to v pohodě než na to začal lít nějaký kysličník nebo něco takového,Začalo to šíleně štípat až jsem s sebou pár krát cukl.Byl jsem na bolest zvyklí ale tohle bylo něco jiného.Nebylo to jako dostat od někoho ránu.Tahle bolest byla naprosto jiná.
Když se na mě podíval uvědomil jsem si že jeho oči jsou zelené.Bylo to zvláštní ale k němu to i sedělo. Někdo by mohl říci slovo podivné vzhledem k šedivým mlasům které měl.Ale mě to spíš přišlo zajímavé.Moje oči byly vždycky modrý což jsem nikdy nechápal když moje přírodní barva vlasů byla rezavá.Proto jsem si tu palici barvil.Rezavá se mi rozhodně nelíbila a tak jsem se alespoň o vlasy staral.Už jsem pár krát slyšel že se chovám jak holka ale bylo mi to jedno.
,,Dík." hlesl jsem znovu a pak sklopil opět pohled. Cítil jsem se víc než blbě. Ne díky tomu že tam byl on.Ale byl to nezvyk když mi někdo pomáhal.Jen tak a dobrovolně z vlastní vůle.
,,Můžu mít dotaz? Proč to děláš? Myslím...pomáháš mi.Proč?" optal jsem se trochu nesměle.Potřeboval jsem nějakou dopověď. Prostě jsem to nedovedl pochopit.Tohle bylo skutečně prvně co se tak někdo zachoval a já prostě nevěděl jak na to reagovat.Nebo co bych měl udělat.

Dost dlouho mi to trvalo, ale nakonec jsem zahlédla mezi stromy pár hýbajících se postav. Nebyla jsem si jistá, kdo to je, ale zamířila jsem k nim. Podle hlasů to byli dva kluci.

Když jsem je dostihla, viděla jsem před sebou Jacka s tím osamělým šedovlasým klukem z lodi. Ahoj, pozdravila jsem hned zkraje vlídně, abych je nepolekala. A pak jsem si všimla, že Jack krvácí. Ten druhý mu evidentně pomáhal. Páni, cos dělal? optala jsem se trochu poplašeně, ale zase ne s moc velkým zájmem, aby si nemysleli, že se vtírám. Přinejhorším mi řeknou, ať se starám o své.

,,Jo,tak to znám" povzdychl jsem si když začalo téma mě dosti známé.Lidi dokázali být jako děti.Jako skupinka nemyslících idiotů co si udělá jeden názor a pak se ho neustále drží.Nejhorší na tom bylo že tento názor rozšiřovali jako jakýsi druh středověkého moru.Moru kterého se nešlo jen tak zbavit.Bylo jedno jak moc se člověk snažil.Nešlo to.Ani jsem si to neuvědomoval ale najednou jsem se tvářil naprosto přirozeně.Žádné přetvářky nebo něco podobného.Ne.Tentokrát jsem měl upřímný výraz v obličeji.Najednou se Mark usmál.Ihned jsem viděl ten rozdíl.tenkrát na lodi to vypadalo jako kdyby jeho úsměv byl vynucený.Bez života ale teď to bylo naprosto jiné.Bylo zvláštní jej takto vidět.Zvláštní ale na druhou stranu také i příjemné.
,,MOžná by ses měl usmívat časteji" navrhl jsem.Ani jsem si neuvědomil co to ze mě vypadlo.Hned na to jsem otočil pohled vedle a doufal že se neotočil mezi tím co uklízel svoje záchranářské věci. Konečky prstů jsem si přejel po náplasti na hlavě.
,,Ale to asi sedí od někoho jako jsem já" povzdychl jsem si nakonec a pak se zhrbil v zádech.Cítil jsem se tak mnohem uvolněněji. Bylo mi s ním fajn. Byli jsme tu jen my dva. Žádné zástupy lidí kteří chodili sem a tam a neustále se otáčeli. Ne.Tady byl klid a mír.
Trochu se mi to v hlavě všechno motalo. Ošetřoval mě tu kluk který mohl být o trochu mladší než já ale já se cítil jako kdyby to tak nebylo. Jako kdyby on byl někdo s kým jsem mohl normálně mluvit.Bez toho aniž bych si na něco hrál nebo se za něco skrýval.
,,Ani nevím jak ti to platit. CHci říct,poradil jsi mi na lodi a teď jsi mi pomohl znovu. Ani nevím co se v takové situaci dělá." přiznal jsem se a pokrčil provinile rameny. Bylo mi dvacet let ale občas jsem si připadal jako malé dítě co objevuje svět. Monžná že přeci jen nebylo špatné jít na tuhle školu.

Najednou jsem si všiml jak se někdo blíží.Poznal jsem tu dívku z lodi.Tuším i že jsem zaslechl její jméno ale nebyl jsem si tak úplně jistý.Jakmile promluvila zněla docela vyplašeně.Snad to byl jen obraný reflex ale na tváři se mi objevil ten pitomí výraz s úsměvem. ,,Neumím chodit? Oprava jeden ctěný kámen se rozhodl že mi dá lekci.Jedna nula pro něj." zasmál jsem se.Už jsem to byl zase já.KLuk s vtipy a hloupími řečmi.
,,Když jsme se tu tak sešli,na jakou kolej Vás přiřadili?" optal jsem se.Mark mohl poznat že se jen snažím navázat konverzaci do které by se mohl zapojit i když jsem tušil že odpoví jen krátce.A to dost krátce.A zase to bude ten Mark kterého jsme znali z lodi.

Aha, tak to jo, zasmála jsem se odlehčeně. Já myslela jestli jste se tu třeba nemlátili, zakřenila jsem se. Mno, já jsem u "Arctos", což je latinsky nebo španělsky, ale co to znamená, nemám šajna, pokrčila jsem rameny. Co vy? zeptala jsem se. Báj d vej, já jsem Em, usmála jsem se na toho šedovlasého a podala mu ruku.

Eric, ok, usmála jsem se. To bych si mohla zapamatovat, dodala jsem. Napadlo mě, že to asi vyznělo pitomě, ale vlastně jsem tím chtěla jen říct, že to není nejobvyklejší jméno. Ale radši jsem to nerozpitvávala.

Lupos bych věděla. Harry Potter... Lupin... ušklíbla jsem se. Asi mě budou mít za idiota. Vulpes taky. Můj nejoblíbenější pokémon byl Vulpix a to byla liška s několika ocasy, dodala jsem a teď už jsem se fakt musela zasmát. Doufala jsem, že se mi nevysmějou i oni. To je dobrý, ty ses nějak učil latinsky? optala jsem se ohromeně. To nebyla nejběžnější znalost. Spoustu výrazů člověk znal z jiných jazyků, ale tyhle mi nepřišly nejpoužívanější.

Aha, jasně, pokývala jsem hlavou. Najednou jsem si uvědomila, že mám v krku trochu knedlík. Eric se tvářil přesně jako jeden můj ex - výraz matfyzáka / ajťáka, prostě nějakého podivína, co vážně nezvládá kontakt s lidmi a nejhůř s holkami. Takoví ti maníci, co dokázali otevřeně mluvit o svých koníčkách, ale nedívali se vám přitom do očí a když jste se jich na něco zeptali, měli obvykle dost velký problém odpovědět. Znervóznilo mě to.

Strašně jsem přemýšlela, co říct, ale přesně to byly ty nejhorší momenty, kdy jsem vnímala každou nezaplněnou vteřinu jako neúnosně trapné ticho a věděla jsem, že to bude jedině horší. A Jack nepomáhal.

No a odkud jsi? Koukala jsem, že se tu sešla společnost docela z celého světa zkusila jsem zavést pozornost tímhle tradičním směrem. Kdyby to nevyšlo, vždycky můžu zkusit počasí. V tom jsme my angličani dobří.

A-hoj, hlesla jsem tiše a mávla za ním rukou, když se rozhodl odejít. Na odpověď o původu jsem jen vlídně pokývala hlavou, neměla jsem k tomu co říct. Byla jsem každopádně ráda, že se mnou mluví. Ale asi mu to nedělalo nejlíp. Cítila jsem se z toho trochu provinile a myslím, že jsem se začervenala.

Dívala jsem se pak za ním, jak odchází. Mrzelo mě to. Měla jsem pocit, že jsem jim tu přetrhla konverzaci a že je to moje vina. Na druhou stranu jsem si říkala, že nemá smysl být paranoidní. Nepovažovala jsem se za tak významnou, abych mohla přimět kluka, byť sebezvláštnějšího, k odchodu z místnosti (nebo z lesa).

Omluvně jsem se podívala na Jacka a jelikož mě pro tu chvíli přešla řeč, vysvětlila jsem mu, že půjdu pokračovat v průzkumu okolí a že se uvidíme později. Nato jsem mu zmizela mezi stromy.

(přesun)

PO zbytek čase se ze mě stal jen němý posluchač.Neměl jsem c říct.Zjistil jsem jen že tahle holka je na stejné koleji jako já. Což se nedalo říct o Markovi.Ani bych si to pořádně nepřiznal ale tohle mě skutečně mrzelo. Nějak jsem si na něj začal zvykat což bylo u mě více než podivné.
Pak, aniž bych se nadál jsem prakticky zůstal sám. Mark odešel a Em se taky odebrala pryč a já si jen povzdychl.Bylo na čase se jít troochu vyspat a tak jsem přešel ke svým věcem a vzal si je.,
Pak jsem pomalu kráčel pryč z lesa zase zpět do školy

-Přesun-

Nechci ti do toho kecat, pravila jsem po chvíli následování Shakyho, ale ty hodláš lovit veverky? Myslela jsem, že v kampusu bude nějaká jídelna nebo tak něco, nadnesla jsem, zatímco jsem z boty zkoušela vyklepat kamínek. Nešel, zmetek, nakonec jsem se musela opřít o strom, botu zout a kamínek vysypat.

Tak když už jsme tady, tak se můžeme aspoň projít, žejo, zasmála jsem se, když jsem viděla jeho bezradnost. Je tu pěkně, nasála jsem čerstvý lesní vzduch do plic. Kdyby okolo toho všeho nebyly takové tajnosti, člověk by se tu snad i dokázal cítit dobře. Ta pláž je třeba fantastická, nikdy jsem na takové nebyla, zatelelila jsem se. I když mám teda pocit, že koupat už se asi nebudu, podotkla jsem. Celou dobu jsem s rukama v kapsách nakopávala kamínky a šišky. V lese jsem už hodně dlouho nebyla.

A co ty vlastně? zajímala jsem se. Kromě toho, že sportuješ, máš tu mámu a mezi tvé záliby patří hlavně zběsilý úprk před žralokem, o tobě moc nevím, zasmála jsem se a zaprosila Pověz mi víc. Neuškodí trochu se poznat.