Mark Eric Caught

pro **Mark Eric Caught** Fri Mar 29, 2013 9:28 pm

~ Jméno: Mark

~ Druhé jméno: Eric

~ Příjmení: Caught

~ Přezdívka: Strange nebo také Eldtrich (Podivný)

~ Pohlaví: Muž

~ Narozen: V Kanadě

~ Žije: V USA

Mark Eric Caught B680cb37f9_92235629_o2

~ Věk: 19

~ Datum narození: 4.7.

~ Znameni: Lev

~ Výška: 176 cm

~ Váha: 65 kg

~ Barva očí: Zelená

~ Barva vlasů: Šedá

~ Délka vlasů: Delší (Skoro po ramena)

~ Fobie: Sociální Fobie (Strach z neúspěchu a ponížení (Nejčastěji veřejného))

~ Rodina: Otec

Mark Eric Caught C5a0e82052_92235728_o2

Mark už odmalička hrozně rád četl. A to téměř cokoliv. Nebyl zrovna vybíravý. Přeci však tu byli odvětví, které u něj vzbuzovali větší zájem, než ty ostatní.
Především to bylo cokoliv, co se týkalo mytologie, mýtických stvořeních, ale samozřejmě i bohů.
Dále různé fantasy žánry, kterým se vlastně ze všech věnoval nejvíce, ale občas samozřejmě neodolal nějaké normální, ale přesto zajímavé, nejlépe dobrodružné, knížce.
Tak i tak jste ho však po většinu času našli zavalené ho a naprosto začteného v hromadě knih a bylo zkutečně velmi těžké jej od toho otrhnout. Byla to pro něj prosperující záliba, ale zkutečně to někdy přeháněl. Jak se totiž říká, všeho s mírou, což v tomhle ohledu byl Mark zkutečně hodně nadmíru.

Knihy však nebyli jedinou jeho oblíbenou věcí. Možná jen zprvu. Později se u něj začali objevovat různé vášně a to od vaření, pečení, psaní různých povídek, básní nebo textových her, ale i například zájem o středověké sporty jako tomu byla například lukostřelba, vrh nožů a jejich využívání a odzbrojování v blízkém střetnutí. Bylo toho zkutečně mnoho.
Dále bychom však mohli zmínit i něco ze současné doby, jako softball, baseball, banbington, ale i například různé druhy modelování, grafických úprav a dalších podobných věcí. I když, podobným věcem se věnoval v dost krátkém čase, když byl ještě dosti mladý. Kromě tedy grafický úprav a podobných činností, které souviseli jak s počítačem, tak i třeba s obyčejnou úpravou vzhledu pokoje.
Jeho zájmy zkrátka směřovali mnohými směry, ale ne všechny delší dobu vydrželi z důvodů, že by to jeho sociálnímu životu moc neprospělo. A bohužel, na něm dbal, až příliš...

Mark Eric Caught D9165221a3_92235839_u

Mezi nejvíce neoblíbené věci samozřejmě musíme nejprve zmínit různé druhy posmívání, narážek, zesměšňování, urážek a tak podobně. Toto zkutečně Mark nesnášel, i když pokud podobné věci byli směřovány na něj, zaujímal k tomu čistě neutrální postoj, jakoby mu to vůbec nevadilo. Což nejeden člověk by se tomu divil, co to ve zkutečnosti s Markem dělalo.
Pokud jste však Marka chtěli doopravdy hodně naštvat, stačilo, kdyby jste podobné chování začali praktikovat na někoho, koho jste si jen tak vyhlídli, jelikož vám přišel jako velice snadný cíl.
Nejednou se Eric dostal k řediteli základní školy, kam chodil, když nějakému spolužákovi držel nůž u krku a hrozil mu tím, že jestli to ještě jednou zkusí, tak jej podřízne.
Jediný důvod, proč ho nevyloučili, když se to pak ještě několikrát opakovalo, byla úleva od jeho psychiatra, který ho v tomto ohledě dosti rázně obhajoval, jelikož prý za to nemůže. Vůbec si však neuvědomil, že pokud doteď byl Markův život dosti složitý, tímto tomu totálně zasadí korunku.
Hold, i psychiatři někdy nejprve činí, než myslí.
Ale, abychom se vrátili k tématu, toto je to, co zkutečně Mark nejvíce nesnáší a jak bylo napsáno, dokáže k tomu přistupovat dosti razantně. Ale přesto to není to jediné, k čemu má jisté výhrady.
Dále můžeme například zmínit záporný postoj k různým druhům společnosti, hluku, ale také ke spoustě hromadných akcí, pokud to nebylo něco, kde by vaše ušní bubínky nedostávali tak zabrat, jak to u většiny podobných srazů bývalo.
Byl to zkrátka samotář a zkutečně neměl rád většinu toho, co nebylo možné provozovat samostatně a v poklidu. Tedy, alespoň si to ostatní mysleli...

Mark Eric Caught Ee8f0fb76d_92235921_u

Každý by si myslel, že má asi Mark hodně koníčků, tedy, podle toho, co bylo uvedené v oblíbených, ale zdaleka se to neblíží ani trochu k pravdě.
Ze všech oblíbených věcí a činností, které Eric v životě dělal, mu jako koníček zůstali jen dvě, nebo spíše jedna.
Prvním koníčkem je samozřejmě smíšené umění ovládání luku a vrhacích nožů, jak na blízko, tak na dálku. Smíšený styl, u kterého je na předním místě především hbitost, rychlost, ohebnost a samozřejmě dobré prostorové vnímání a velmi dobrý zrak pro nejpřesnější mužsku.
V minulosti Eric v tomto sportu patříl mezi ty nejlepší a již několikrát se umístil na třetím až prvním místě jak ve státní soutěží, tak i světové.
To bylo však ještě v době, kdy soutěžil za mladší ročníky, tedy, v jeho 12 až 14 letech. V současné době se již žádných soutěží neúčastní, z důvodu jeho stále nerůstajícímu odporu ke společnosti a čemukoliv, co s ní souvisí. Již v té době byl problém, jej k něčemu takovému přemluvit. Dnes už je tato záležitost definitivně uzavřena.
Mark však stále tento sport provozuje pro své vlastní potěšení a je téměř jisté, že kdyby se znovu začal více angažovat a prosazovat, brzy by v tomto sportu dosáhnul výššin. To je u něj však dosti nepravděpodobné, jelikož už ani jeho vlastní okolí neví, že by vůbec něco takového provozoval. Tak moc se sám do sebe uzavřel.

Druhým možným koníčkem by se dalo nazvat účastnění různých literárních soutěží a knižních čtenářů, ve kterém jej i dlouhou chvíli podporovala jeho učitelka na střední škole.
Je to však jen další koníček, který v dnešním pubertálním sociologickém životě dělá jen a jen větší problémy tomu, kdo se mu věnuje. A bohužel, ani Erica tento fakt neminul.

Další jiný koníčky by jste však u něj jen stěží našli, ale i tak je Mark spokojený s tím, co má a co umí. V tomto ohledu to není totiž zrovna nejvíce náročný člověk.

Mark Eric Caught 16f5927677_92235987_u

Něco menšího z Markovi povahy jste už mohli pochytit z toho, co se o něm psalo v předchozích odstavcích. Tady ji však přece jen trochu lépe rozebereme.
Jak už bylo zmíněno, Mark je dosti velký samotář. Již odmalička si raději nacházel zábavu a činnosti, které mohl provozovat sám a v soukromí, i když ne vždy s tím jeho rodiče souhlasili.
On už byl však zkrátka takový a alespoň se tolik ostatní nedivili, když u něj později zjistili dosti často vyskytující fóbii, přeci však velice nepříjemnou a nebezpečnou. Především, když se u nějakého jedince rozvine na velmi velkou úroveň.
Pro Marka to však byla jakási zpása, jelikož už nebyl nucen neustále si hledat přátele a více chodit ven, jako všechny ostatní děti. Měl, alespoň více času věnovat se svým drahým knihám.
Což je docela ironické, když si uvědomíme, že právě knihy jej následně přivedli k těm sportům, kterým se začal věnovat. Ty jej totiž zaujali natolik, že o nich přečetl téměř vše, než se nakonec odhodlal, aby se podobným činnostem začal také věnovat.
Nic to však na jeho nespolečenské a tiché povaze nezměnilo. Pořád zůstával samotářem, i když se začal mezi ostatními vrstevníky více objevovat. Po většinu času se však ke všem choval dosti nepříjemně a odtažitě. Hrál jakýsi druh tichého drsňáka, kterého není radno provokovat, což mu vlastně zůstalo doposud. Každý si o něm po čase začal myslet, že je to jen nějaký výrostek, který se nikam neumí začlenit a popravdě je dosti divný a nečitelný. Mark by nedokázal ani říci kolikrát procházel školní chodbou a ihned, jak někoho minul, tak zaslechl různé šeptání a šuškání, které samozřejmě nemohli být o nikom jiném, než o něm. A stačilo se jen ohlédnout, aby zaregistroval, že ho všichni sledují, ale jak na ně pohlédl, tak se ihned odvrací, aby je náhodou neuhranul pohledem nebo je po škole někde v temné uličce nepodřízl, jak to některým odvážlivcům, který si jej dovolili naštvat, sliboval. Nikdo však ani zdaleka nemohl tušit, jak se v tomto člověkovi mílili a co se v něm ve zkutečnosti skrývalo.
I přesto přeze všechno však někdy Mark dokázal ukázat svou milou a přívětivou tvář, o které však nikdo nevěděl. Dělal to spíše takovou formou, kdy si byl stoprocentně jistý, že to nikdo nezjistí a nebo, že jej nikdo nevidí. Málokdo by totiž dokázal přijmout, že to je vlastně člověk, který by nikdy nedopustil, aby se někomu v jeho blízkosti sebemíň ublížilo a že by proto dokázal klidně obětovat i sám sebe. Tak i ten fakt, že být jeho přítelem, máte stoprocentní jistotu, že se mu můžete svěřit s čímkoliv a on si to navždy nechá pro sebe, pokud sami nebudete chtít, aby to někomu vyzradil. Přítel, který vás nezradí a pomůže vždy, když bude potřeba, vyslechne vás, utěší vás.
Když jste však na Marka pohlédli, viděli jste na něm, že ani on sám tomu něvěří, že by vlastně takový mohl být a přitom to tak zkutečně bylo. Jeho pocit méněcenosti a sebekritika mu v tom však tolik bránila, že nebylo ani jisté, jestli by někdy něco takového ohledně sebe mohl přijmout.
Byl to hodně smutný fakt, když si jej člověk uvědomil a když si byl vlastně jistý, že to tak asi zůstane. Svět byl však vždy nevyspytatelný a vždy bude, takže nikdy si člověk nemůže být jistý, jestli to tak zkutečně nikdy nebude a nebo ano...

Mark Eric Caught 80bfba3274_92239698_u

Lepší knížka v ruce, než problémy v kuse (Nikdo v životě nepochopil, co tím myslí, protože to nikomu nedávalo smysl).

K těm více méně není ani, co už napsat.
Jak již bylo řečeno v koníčkách, jeho práce s lukem a vrhacími noži je zkutečně dobrá a je dosti nepravděpodobné, že by jste našli někoho lepšího, co se týče přesnosti a rychlosti s jejich manipulací. Zkutečně, o této jediné věci při zmínce o Markovi, můžete tvrdit, že je v ní zkutečně dobrý, ne-li mistr. Má na to zkrátka talent.
Jinak se dá říci, že nic výjimečného už na něm nenajdete, tedy až na tu zmíněnou rychlost, hbitost a především mrštnost, jež souvisí vlastně s tím, co už bylo zmíněno výšše -Lukostřelba a vrh nožů.
Nikdy by jste však do něj něco takového neřekli, kdyby jste si ho lépe prohlédli a třeba i trochu více poznali. Je to zkutečné zvláštní a především nečitelný člověk...

Mark Eric Caught Fca8114ac1_92239848_u

Člověk by řekl, že u Marka by měla být nejvíce rozvinutá tělesně-pohybová inteligence, ale ani z daleka to není takovou pravdou, za jakou by to někteří mohli považovat.
Lukostřelba samozřejmě potřebuje nějakou zručnost, výdrž, hbitost a tak podobně, takže by měl člověk mít tuto část mozku trochu více rozvinutou. Více, než na tom, však záleží na logicko-matematické inteligenci a vizuálně-prostorové. A důvod je samozřejmě zcela jednoduchý;
Logicko-matematická inteligence zajišťuje to, že lukostřelec a vrhač nožů si přesně dokáže vypočítat a určit, jakou sílu by měl k výstřelu použít, o jaký stupeň na stranu by měl luk natočit, díky větru a tak podobně. Musí vždy velmi rychle a logicky zhodnotit situaci a veškeré možnosti, aby následně jeho střela byla co nejpřesnější a měla největší pravděpodobnost zásahu.
Úzce s logicko-matematickou inteligencí souvisí u lučišníka i vizuálně prostorová. Ta například zajišťuje přesný odhad vzdálenosti, prostor průletu, kterým by měl šíp proletět a vlastně celkové možnosti podle toho, na jakém místě a vzdálenosti od cíle se nachází. Navíc, díky vizuálně-prostorové inteligenci, si dokáže lukostřelec zapamatovat, pod jakým úhlem a silou předchozí šíp vystřelil a následně to zopakovat. Tyto dvě inteligence spolu jdou v tomto odvětví ruku v ruce a jedna bez druhé by nemohli existovat.

\|Síla\|	\|Rychlost\|	\|Výdrž\|	\|Šarm\|
1	2	1	1

\|JV\|	\|LM\|	\|ZH\|	\|TP\|	\|VP\|	\|V(ITR)\|	\|V(ITE)\|	\|P\|
1	3	1	2	3	1	1	1

Bohužel, Mark nikdy žádného mazlíčka neměl, i když by si možná rád někdy do budoucna nějakého pořídil.
Otec mu vždy podobné věci zakazoval, protože by se pak o nějaké zvíře nakonec přestal starat a že on by na to neměl čas. Spíše v tom ale hráli velkou roli otcovi nespočetné alergie, ať se to týkalo peří, prachu nebo chlupů, tak i různých obilnin, pilu, ale i některého ovoce. Byl to zkratka nehorázný alergik, takže málokdy mohl Mark mít to, co opravdu chtěl.

Mark Eric Caught 98852a2fd3_92239955_u

Neustále u sebe nosí nějakou knihu, i když po většinu času využívá svůj tablet pro čtení elektronických knih. Je to totiž mnohem praktičtější a lehčí, než sebou tahat několik desítek knih.
Stejně však není nad to pohodlně se usadit a vzít do ruky nějakou pěkně vázanou knihu a trochu si v ní zalistovat. Dá se tedy říci, že je u sebe nosí spíše z jakési nostalgie.

~ Knihy

Mark Eric Caught 24a181f7b7_92244646_u

~ Tablet

Mark Eric Caught 30d897a569_92244693_u

Pak jsou to samozřejmě klasicky různé školní potřeby a sešity, které nosí ve svém batohu na zádech.

~ Batoh

Mark Eric Caught 9a3e04a957_92244709_u

A už ze zvyku a nebo možná z praktičnosti , propisku, kterou nosí zastrčenou v přední kapse. Někdy si s ní i jen tak hraje.

~ Propiska

Mark Eric Caught 7c2fd94017_92244725_u

Více by jste toho u něj asi nenašli, tedy, až na docela velkou spoustu různých prstýnků, přívěšků, náramků a tak podobně, všude po těle. To však snad není ani potřeba zmiňovat.
Spíše za zmínku stojí to, že to ještě více podporuje jeho rebelský drsný vzhled a jeho údajně nevraživou a nebezpečnou povahu. U něj je to ale spíše taková vytíženost na podobné blibosti a ozdoby, takže to není vzkutku potřeba nějak hlouběji rozebírat.

Markovi rodiče se seznámili v Kanadě, kde se Mark také narodil.
Jeho otec tam byl tenkrát na stáži a jeho matka na dovolené. Dva Američané, kteří na sebe narazí zrovna v tu dobu, kdy oba přicestují do Kanady a zrovna do stejného města. Zkutečně velmi velká náhoda, ale šťastná.
To byl asi také později ten důvod, že když se vzali, tak se do Kanady následně také přestěhovali.
Měli zde v plánu založit velkou rodinu a spokojeně dožít do klidného stáří a později se tu nechat i pohřbít. Nikdy však nic nedopadne tak, jak si předem plánujeme.

Markova matka měla dlouhé šedivé vlasy a velmi přívětivý úsměv. Byla to velice dobrosrdečná a příjemná slečna, kterou ani nešlo nemít rád. Jeho otec měl zkutečně velké štěstí, že on byl zrovna ten muž, který ji získal.

Naopak Markův otec měl vždy takový smutnější a unavený výraz. Bylo to z toho důvodu, že velmi často pracoval a vůbec mu nezbýval čas na nějakou zábavu, při které by se usmívat mohl.
Jeho žena v něm však i přesto dokázala vždy vyvolat takové pocity, které jej pak nutili, aby se usmíval celičký den. Dokud byl s ní, samým štěstím jen zářil a rozhodně by jste nemohli hledat šťastnější pár.
Co však bylo překvapivé, tak to byl fakt, že Markův otec měl také šedivé delší vlasy, které mu sahaly skoro až po ramena. Někdy to spíše vypadalo, že ti dva jsou sourozenci. A nebýt toho, že lidé kolem věděli, že jsou svoji, i by je za bratra a sestru považovali. Proto byli asi všichni zvědavý, jak bude vypadat jejich syn nebo dcera, až se narodí...

Nakonec ani lidé nemuseli tak dlouho čekat, než se konečně roznesla ta radostná zpráva, že Markova matka, Elizabeth, je zkutečně těhotná.
Jejich život začínal být zkutečně lepší a lepší...

Mark Eric Caught F0804bb21e_92245156_u

Když se Mark narodil, byl pojmenován podle svého otce, který se překvapivě samozřejmě také jmenoval Mark. Mark Caught.
Jeho matka, Elizabeth, však s jeho jménem nebyla tak daleko spokojená, jako jeho otec. Přeci jen, vždy snila o tom, že její první syn se bude jmenovat Eric. To jméno se jí totiž strašně líbilo a nevyskytovalo se zrovna tak často, jako třeba jméno Mark.
Samozřejmě si nemyslela, že takové jméno pro jejího syna by bylo špatné, ale přeci jen, Eric se jí prostě zdál lepší.
Naštěstí to Markův otec bral docela klidně a s úsměvem a právě on jako první navrhl, že svého syna pojmenují oběma jmény. Tedy, Mark Eric Caught, prvorozený syn manželů Elizabeth a Marka Caughtových.

Jak se předpokládalo, Mark měl zkutečně také šedé vlasy, jako jeho matka a otec. A zkutečně husté, musí se dodat a to už od brzkého věku.
Jeho oči však byli celé po mamince, zářivě zelené a plné horlivých plamínků, které touží po vědění a poznání.
Na rozdíl totiž od ostatních dětí, kteří dávali přednost hraní si venku, na počítači nebo tak podobně, Mark naopak už od té doby, kdy poprvé do ruky vzal nějakou knihu a kdy poprvé začal rozeznávat různá písmenka a skládat je do vět, se s vervou této zálibě začal nadmíru věnovat.
Nikdy jste jej skoro neviděl bez knihy a nebo bez něčeho jiného, co ke čtení sloužilo a po většinu byl četbě Mark naplno oddán a neměl problém se do ní natolik ponořit, že naprosto přestal vnímat svět okolo. Jakoby jej nic jiného nezajímalo. Jen stále dokola čtení, čtení, čtení.
Ano, byla to pro něj prosperující činnost. S knih se člověk dokázal dozvědět spousty úžasných a užitečných věcí, nehledě na to, že čím více toho člověk přečte, tím více se v různých věcech vyzná a je i mnohem inteligentnější.
Problém však nastává v tu chvíli, kdy se díky čtení přestanete věnovat všem ostatním zájmovým činnostem, ale i svému sociálnímu životu.
Markovi rodiče si až příliš pozdě začali uvědomovat, co všechno díky knihám jejich syn zanedbává a že je vlastně jediné dítě z okolí, s kterým se žádné jiné děti nebaví, jelikož se ani nesnažil, si nějaké z dětí naklonit a nebo stát se jejich přítelem. Místo toho se raději věnoval svým knihám a jak svým rodičům stále říkal „Je to totiž mnohem jednodušší“
Marně se snažili jej s někým s přátelit, marně se snažili jej neustále posílat ven, pořádat pro něj narozeninové oslavy, na které pozvali všechny děti s okolí. Marně se mu snažili vysvětlit, že stále nemůže zůstávat sám. Každý totiž prý potřebuje nějaké přátele. On si však od nich nenechal nikdy nic vysvětlit. Pořád stále dokola jim jen opakoval, že ho prostě nechápou a že už je prostě takový.
Raději si vždy nakonec zalezl do svého pokoje a ponořil se do svých knížek. Tak většinou jejich rozepře končili a to byl ještě zkutečně malý, i když na svůj věk už dosti sečtělý.
Jeho matku to velice trápilo, ale jeho otce ještě více. Mrzelo jej to, že jeho syn se nevěnuje žádným sportům a ani pohybovým aktivitám. Nechtěl, aby ho později ostatní děti nazývali lemplem, kterým rozhodně nebyl. A k tomu měl ještě tolik práce, že vlastně na svou rodinu neměl ani skoro čas. Kdyby nebylo jeho manželky, dávno už by spoustu věcí vzdal.
Ona byla zkrátka ta, co celou rodinu držela nad vodou a dokud u nich Elizabeth zůstávala, dal se považovat Markův problém s nespolečenstvím za triviální. Hlavně, že měli jeden druhého. To bylo pro rodinu to nejdůležitější...

Mark Eric Caught 4467b29682_92245422_u

Kdo by mohl čekat, že chvíle nepozornosti může s osudem některých lidí udělat nehorázné divy. Bohužel je to však většinou ta chyba, kterou už nejde vzít zpět...

Elizabeth byla výborná řidička. Za celou dlouhou dobu, co vlastnila řidičák, neměla ani jedinou nehodu, a ba dokonce nedostala ani jedinou pokuto. Byl to zkrátka vzorný příklad pro všechny řidiče a právě ona byla vždy ta, co jezdila podle pravidel a nikdy nikam nespěchala.
Ale i někdo takový jako byla ona, může mít nehodu a ne vždy to muselo být jejím vlastním přičiněním;

Elizabeth jako vždy v brzké ranní hodině vstávala.
Její den po většinu času probíhal stejně – Dát si rychlou sprchu, lehce se upravit, obléci a ještě než se kluci vzbudí, vyrazit autem do nedalekého obchodu, aby jim mohla koupit čerstvé pečivo na snídani.
Jako vždy samozřejmě musela jed přes jednu část městečka, kde to bylo dosti nebezpečné, co se týkalo automobilové dopravy. Pokud jste však dávali pozor, ve většině případů jste se vyhnuli nějakým výraznějším problémům.
Stejně jste však vždy nějaký čas museli čekat na jednom z mnoha semaforů, který se zde nacházeli. Nebylo možné, aby jste se vyhnuli všem.
Elizabeth zrovna byla nucená zastavit u jednoho, který odděloval velmi rušnou hlavní ulici a vedlejší, na které se zrovna Elizabeth nacházela. Už to však nemělo dlouho trvat...

V tom přišel prudký zadní náraz. Nějaký nepozorný řidič s tranzitem zrovna telefonoval a nevšiml si, že by měl již zabrzdit.
Náraz byl dostatečně silný, aby to auto Elizabeth posunulo o několik metrů dopředu. Nebylo se vlastně ani čemu divit, když oproti druhému autu, bylo to její dosti malé.
Šedovlasá žena z toho byla velice překvapená, jelikož to vůbec nečekala. Do hlavy se však uhodila jen slabě, takže ji okamžitě po nárazu začala pomalu zvedat z tvrdého volantu... když náhle...
Velmi silná žlutá záře. To bylo to poslední, co v tomto životě Elizabeth viděla. Jak už bylo řečeno, náraz byl totiž dostatečně silný, aby ji vytlačil přímo na hlavní silnici, po které se zrovna 80 km rychlostí řítilo velké nákladní auto. Byli to jen vteřiny mezi tím, kdy se auto Elizabeth náhle na silnici objevilo a kdy jej obrovské nákladní auto smetlo. Řidič neměl čas skoro ani šlápnout na brzdy. Doslova ji nabral v plné rychlosti. A hned každému mohlo být jasné, že pokud v tom autu někdo byl, neměl žádnou šanci přežít. Opravdu žádnou...

Řidič nákladního auta vyvázl s lehkým poraněním. Za to auto Elizabeth bylo naprosto zdemolované, bez nároků na opravu. A to ráno kluky nevzbudila sladká vůně opékané slaniny, vajíček a čerstvého pečiva, ale chladné řinčení telefonu.
Telefon byl zvednut. Uběhlo pouhých pár sekund, než pomalu, jako ve zpomaleném záběru, začal padat na zem a z jeho útrob se ještě ozývali tyto smutná slova „Vaše žena je po smrti. Zemřela při tragické autonehodě. Je nám líto... je nám líto... je nám líto...“ dohlas jakoby doprovázela neutichající ozvěna...

O týden později. Dlouhý černý zástup mnoha lidí. Ve předu čtveřice nese nádhernou mahagonovou rakev. V ní leží tělo Elizabeth.
Trvalo několik desítek hodin, než její tělo s auta dostali. Na pohřeb ji museli skládat... doslova.
Za rakví jdou dva muži. Nebo spíše, jeden muž a jedno dítě. Mužova tvář je chladná, oči má rudé.
Šedovlasý chlapec naříká a s očí mu kanou slzy v dlouhých proudech. Nedokáže přestat plakat. Kdo by ale také dokázal, kdyby vám v rakvi nesli vaši maminku.

Mark Eric Caught Da4f740c49_92245862_u

Spousty stěhování.
Markův otec si vždy někde našel nějakou práci, ze které ho později však stejně nakonec propustili.
A vždy, když se tak stalo, museli se znovu přestěhovat. Za lepší prací, jak jeho otec stále říkával.
Bylo tomu rok, co přišel o svou manželku Elizabeth a od té doby to s nimi šlo velice z kopce.
Mark měl před tím sice velmi slušnou práci, kterou sebe a syna mohl uživit, ale... nemohl v ní zůstat. Nedokázal žít v domě, který mu ji tolik připomínal.
Každá místnost, každá věc v něm, každá vůně. Vše jakoby se stavělo proti němu, jakoby ho to z toho domu chtělo vystrnadit. Nehledě na to, co to dělalo s jeho synem.
Mark se ještě více uzavřel do sebe, než před tím. Teď už přestal komunikovat s okolím úplně a to dokonce i s vlastním otcem. Nikdo se však nemohl divit. Málokdo si dokáže představit, co to dokáže s 8 letým klukem udělat, když přijde o maminku. A především s dítětem, jako byl on.
Neměl kamarády, který by mu pomohli se z toho dostat. Neměl blízké, kromě otce, kterým by se mohl svěřit se svými problémy, a u kterých by mohl najít otevřenou náruč, kdykoliv by byla potřeba.
Elizabethini rodiče byli už dávno mrtví, tak i Markovi. Neměl zkutečně nikoho...
Otec se sice o něco podobného pokoušel, ale až příliš pracoval, aby je dokázal uživit, než aby mu mohl věnovat tolik času, kolik by chtěl a třeba jej i pochopit. Zkutečně to nebylo jednoduché.
Navíc, Mark teď více, než kdy jindy, nacházel útěchu ve svých knihách a pomalu ze svého pokoje už nevycházel se ani najíst. Jediná chvíle, kdy ho vlastní otec mohl zahlédnout byl, když šel ráno do škole. Ze škole už ne, jelikož to on byl zase v práci. Už to nebyla ta hřejivá a šťastná rodina, jako před tou autonehodou. S Elizabeth odešlo totiž vše, co tuto rodinu drželo nad vodou. Teď už se jen potápěla, čím dál tím hlouběji a hlouběji.

Konečně si Mark našel slušnou práci. Už se dál nemuseli stěhovat. Navíc to bylo docela velké a prosperující město, ve kterém bylo spousty možností.
Co jej však ještě více potěšilo, než jeho nová práce, byl ten fakt, že jeho syn ze sebou začal také něco dělat.
Od té doby, co před půl rokem začal číst různé sportovní knihy, především tedy knihy o středověkých sportech, nacházel si v tomto odvětví jakousi rostoucí zálibu a často ho vídával, jak hledá na internetu různé sportovní kluby, kde by jej mohli přijmout.
Jak byl později šťastný, když jeho syn se začal věnovat několika aktivitám naráz, i když je tak tak stíhal a zabíralo mu to téměř veškerý volný čas. A ten zbylý samozřejmě zaplnil dalším čtením knih.
Stále tedy spolu zrovna nejvíce nemluvili, ale i tak to byl krok k lepšímu.
Mark měl na to podobný názor. Nedokázal to pochopit, proč náhle našel v různých sportovních aktivitách takové zalíbení, když se o to nikdy moc nezajímal.
Byla sice pravda, že jeho komunikativnost se s tím moc nezvýšila a stále mezi ostatní vrstevníky zrovna nejlépe nezapadal, ale tady šlo spíše o něco jiného. Vypadalo to, jakoby jej k tomu nasměrovalo úmrtí jeho matky. Jakoby to byl jakýsi způsob, jak se jí odvděčit, i když už byla po smrti. Protože i ona byla ta, co si něco takového přála. Nehledě na to, že to Markovi dávalo i příležitost na tu tragickou událost zapomenout, stále na ni nemyslet a pro jednou se věnovat něčemu naprosto jinému, protože i když člověk četl, stále se myšlenkami dokázal vracet k tomu, co jej nejvíce trápilo a někdy proto ho ta knížka ani nebavila.
Sport byl však v tomto ohledu naprosto jiný. Tam jste ani neměli tu možnost, začít probírat podobné myšlenky, když jste se mu zrovna věnovali. A to bylo v současné době pro Marka obrovskou výhodou. Potřeboval se nějak zabavit a potřeboval zapomenout. A podobné aktivity mu k tomu rozhodně velice dopomáhali.

Mark Eric Caught 86164a37a5_92246151_u

Pouhé čtyři roky Markovi stačili, aby jednu z mnoha aktivit dotáhl na takovou úroveň, že jej jeho vlastní trenéři přemlouvali, aby to přeci jen zkusil závodně.
Za těch několik let Mark spoustu aktivit nechal a spousty zase začal. Ale, jediné, co mu stále zůstávalo, byla lukostřelba a s tím související vrh nožů a jejich využít v blízkém kontaktu.
Nevěděl proč, ale byla to jedna z mála věcí, která ho dokázala tak nadchnout, jako to uměli jen jeho svaté knihy. I když své emoce v tomto ohledu nedával moc najevo. Zkutečně tomu tak však bylo.
Jeho trenéři mu stále omývali to stejné dokola, že má zkutečně talent, že se proto narodil a že by to jistě měl zkusit. Nakonec vlastně ani nebylo jisté, jestli Mark souhlasil proto, aby mu konečně dali pokoj a nebo proto, že to zkutečně chtěl. To vám může povědět jen on sám. Nic na tom však nemění, že Mark začal lukostřelbu a vrh nožů provozovat závodně a musí se uznat, byl v tom dobrý a to velice.
Otec na něj byl samozřejmě právoplatně pyšný a byl rád, že konečně se snad pohnuli z místa a že jejich život se začal obracet k lepšímu. Stále to sice nebylo nejlepší, ale ani ne nejhorší.

Stačil další pouhý rok, kdy poprvé Mark vyhrál mistroství světa v mladší kategorii ve střelbě z luku a vrh nožů. Před tím samozřejmě měl už i několik umístění v první trojici ve státních soutěžích.
O dalších rok se navíc 2x po sobě umístil na první místě a 2x na druhém. Bohužel, na dalším mistroství světa se umístil na pouhém třetím místě, ale i tak to byl úspěch.
O další rok později získal dalších několik slušných umístění ve státních soutěží, mezi které samozřejmě patřilo i první druhé a třetí místo. Také několikrát.
Toho roku Mistroství světa naprosto ovládl a z velkou převahou získal podruhé ve svém životě první místo v celosvětové soutěži v jeho kategorii.
Mezitím se samozřejmě vždy účastnil i několika menších soutěží, aby si toho zkusil co nejvíce.
Poslední rok v Kanadě už neměl tolik úspěšný, ale přeci jen stále nebyl nejhorší. Napravil to druhým místem na dalším mistrovství světa. Ještě další 3 měsíce jeho trenér nadával, že to byla jen pouhá chyba porotců, jelikož nastali jisté komplikace, když jeden z hráčů nechtěně zasáhl jednoho z rozhodčích. A podle něj to prostě Marka vyrušilo natolik, že svou poslední střelou minul střed a zasáhl se jen do krajního bílého kruhu. Tím jeho veliký náskok dostal rapidně zabrat a proto jej nakonec předehnal o dva roky starší Ruský střelec. Díky jeho chybě Rusku po dlouhé době konečně vyhrálo.
Mark však dobře věděl, proč se tak stalo. Otec už dávno začal zjišťovat, že jeho odtažitost od společnosti nemůže být dána jen tím, že se Mark o ostatní nezajímá. A měl také pravdu...
To byla právě ta příčina, která jeho otce vedla k tomu, že Markovi zařídil psychiatra, kterého začal pravidelně 3x týdně navštěvovat.
A tomu samozřejmě moc práce nedalo zabrat, aby po dvou týdnech zjistil něco naprosto jasného a to, že Mark trpí sociologickou fóbií, tedy, strachu z neúspěchu a veřejného ponížení, což v mladém věku je dosti pravděpodobné, že tomu bude dítě vystaveno, především v období jeho puberty.
A když si při soutěži Mark uvědomil, kolik lidí na něj spoléhá, že to zvládne a jsou si tím skoro 100% jistí,a vlastně, jaké ponížení by mohl zažít, kdyby to nezvládl (Všude plno lidí), dostal takový strach a třes, že se nedokázal pořádně soustředit, a dokonce ho to vyvedlo tak z míry, že si byl jistý, že ani tu poslední střelu nevystřelí. To se mu však nakonec povedlo, což byl vlastně jediný důvod, proč se ještě umístil na druhém místě a ne na třetím.
To byl však zážitek, který definitivně ukončil jeho soutěžní dráhu a velký postup, který od něj všichni tolik očekávali. Bohužel si konečně uvědomil, že ať se straní lidí nebo ne, při takové činnosti by se dříve nebo později s nimi musel začít více sbližovat a připouštět si je k tělu. A to rozhodně on nemínil dopustit. Už jen strach by mu něco takového nedovolil, ale i jeho vlastní mysl, která prostě toto odmítala. A tak to prostě mělo zůstat.

Naštěstí, Mark a jeho otec v Kanadě už dlouho neměli zůstat, aby mu někdo něco podobného mohl začít vyčítat.
Otce sice tentokrát z práce nevyhodili, ale naopak byl přeložen a to velmi velmi daleko. Další jejich zastávkou totiž měla být Amerika. Místo, ze kterého Markovi rodiče pocházeli.
A tak už se znovu stěhovali a Markuv otec se měl vrátit tam, kde vlastně všechno začalo. Do své rodné země. Země, která se snad již konečně měla stát jejich stálým domovem.

Mark Eric Caught 2ee1d415ef_92246553_u

Každý by si asi myslel, že když se někdo jako rodina Caught přestěhuje a především do Ameriky, že se vše obrátí k lepšímu. Jak šeredně by se však mýlili.

Markův otec se v nové firmě zabydlel velice rychle a byl s prací nadmíru spokojený. To stejné se však nedalo říci i o jeho synovi, Markovi.
Jaká náhoda k tomu vedla, že zrovna, když se stěhovali, dokončil Mark základní školu a hned po prázdninách měl nastoupit na střední školu.
Ve městě, kam se přestěhovali, měl toho opravdu na výběr dost. U něj však byl ten problém, že nikdy nikdo nevěděl, co vlastně chce. A když vlastně celé léto vybalujete, zabydlujete se a seznamujete se s novým okolím, nakonec pak zjistíte, že vám zbývá jen poslední týden a vy jste si ani ještě nepodali žádost na žádnou z nabízených škol.
V tomto případě to však za Marka zařídil jeho otec, který obratem dostal hned několik dopisů s tím, že by jeho syna na své škole mile rádi uvítali a že budou jen rádi, když si zrovna tu jejich vybere.
I přesto, týden je však hodně krátká doba na to, aby si člověk vybral školu nebo zaměření, které by mohlo být v pozdní budoucnosti jeho celoživotním zaměstnáním. Nehledě na to, když váš otec nemyslel na to nejdůležitější a nejoblíbenější zaměření, kterému se Mark chtěl věnovat. A to byli samozřejmě knihy. Jak on vždycky snil, že by celé dny proseděl v knihovně, radil ostatním, kde různé knihy nalézt, kterou si přečíst a tak podobně. Markův otec byl však tak zaslepený synovým sportovním výkonem, že skoro všechny školy se týkali jen a jen sportu;
Sportovní gymnázium, Střední odborná gymnastická škola. Atletické gymnázium, a tak podobně.
Jediná škola, která měla jen všeobecné zaměření a vlastně pro většinu studentů slouží jako oddálení jeho rozhodnutí, bylo Státní Fischerovo Gymnázium, jehož adresa byla jen pár bloků od jejich domu. Díky tomu vlastně neměl Mark ani na výběr a ke zklamání svého otce, byla toto právě ta škola, kterou si nakonec vybral. Později toho však draze litoval.

Škola zkutečně nebyla špatná. Učitelé tam byli dobří, vybavení školy slušné. Navíc, měli tam i sály pro lukostřelbu, kde zároveň šel trénovat i vrh nožů a jiné podobné zájmové aktivity, takže se Mark stále mohl věnovat, sice jen soukromě, tomu, co jej baví. O studentech už se to však říci nedalo.
Marek i v předchozích školách velmi moc nezapadal. Byl vždy takový odtažitý, nemluvný a stále se tvářil tak... výhružně a zle, že se jej zkrátka ostatní stranili. Nehledě na to, že když se pokusil někdo o jakýkoliv kontakt s ním, byl k němu dosti nepříjemný a nevrlý. A přitom to nebyl nějaký arogantní namyšlený fracek, který by si chtěl něco dokazovat. Rád pomáhal ostatním a chtěl se k nim chovat pěkně, ale... bál se. Bál se toho a bál se toho, že by to pak ostatní zneužili proti němu. A jeho strach se ještě více prohloubil, když se dostal na tuto školu.
Zdálo se, že zdejší studenti nejsou na takové chování moc zvyklý a jak se vymyká něco jejich normě, tak to hned odsuzují a stává se to středem pomluv a odporu.
Proto také takový nemluvný a nespolečenský člověk, jako byl Mark, u nich neměl absolutní šanci, aby se začlenil. A když jste si vlastně vzali jeho styl oblékání, doplňky, co nosil a ty jeho naštvané a nesympatické výrazy, nebylo se ani čemu divit, když jej začali považovat za pubertálního výrostka, který umí dělat jen problémy a zaplést se s ním by bylo dosti špatné.
A ještě více se o tom lidé přesvědčili, když poprvé vystartoval po jednom klukovi, který si dovoloval na jednoho, jak jim říkali „šprta“ a držel mu u krku nůž. Tenkrát se dosti divili, jak to že nebyl ihned vyloučený. Měl vlastně jen to štěstí, že ihned po nástupu do školy, musel předat svou zprávu od bývalého psychiatra tomu školnímu, kterého začal také pravidelně navštěvovat.
Proto jeho chování bylo přisuzováno jeho fobii a problému se začlenit, takže to dokonce bylo tolerováno i později, když se to několikrát opakovalo. Někdy se to však neobešlo bez zásahu policie, kterou o tom někdo informoval a která mu vlastně měla dojít jakoby pohrozit. Asi samy víte, kde je Mark měl.
Když však později procházel chodbou, všichni na něj hleděli, jak na boží zjevení a hned jak jejich pohled zaregistroval a obrátil se k nim, tak se rychle otočili jinam. Vždy šlo však zachytnout několik útržků jejich rozhovorů;

„Ten je, ale divný... viděli jste ho?“
„Já jsem slyšel, že někoho zabil!“
„Vážně? Pane bože! Proč ho zde nechávají! Co když někomu ublíží!“

„Viděla si dnes, co má na sobě? Taky ti připadalo, že je od krve?“
„Nesouvisí to náhodou s tou vraždou, co se stala dnes ráno? Říkali to ve zprávách“
„Je to dost možné...“

„Takový výtržníky nemám ráda! Jsou jen na obtíž! Kazí pověst této školy!“

„Dnes jsem ho potkal na záchodě! Tvářil se, jako by mě chtěl podřezat! A když jsem se na něj otočil, tak se ke mně blížil a myslím, že kdybych rychle nezmizel, tak už tu teď s vámi nestojím!“
„Oooooooo!“

„Víte jak mu všichni říkají... Strange! To k němu sedí!“
„Jo, to jo. Já vlastně ani nevím, jak se pořádně jmenuje. Ale prý má nějaké dost divné jméno. Jako nějaký mafián!“
„Tak mu říkej jako všichni a je to!“

„Viděli jste dneska Stephenovu bandu? Prý se včera tomu.... tomu strangovi posmívali, uráželi ho a smáli se mu a dnes, dnes jsou celý pomlácení!“
„Počkej... nebylo to proto, že se střetli s tou druhou bandou z toho sportovního gymnázia?“
„Ne... to jistě ne! Vsadím se, že to udělal on! Měli by ho vyloučit!“
„Chudák Stephen...“

A tak to chodilo furt dokola.
Mark si toho snažil nevšímat a dál samozřejmě hrál drsňáka, kterého ty jejich kecy nezajímají a jsou mu u pr... Ale zdaleka to nebyla taková pravda, jak si ostatní mysleli.
Zraňovalo jej to a zraňovalo ho to dost. Kolikrát, když si z něj utahovali nebo měli různé blbé narážky, si přál být úplně někde jinde. Prostě jen tak zmizet a objevit se na místě, kde by měl klid a pokoj. Najít si nějaký místo, kde by byl jen on sám a nikdo by jej neotravoval a neubližoval mu.
Jen on sám a jeho myšlenky.
Ano, už kolikrát přemýšlel nad tím, že by se s někým sblížil, ukázal mu, že dokáže být i milý a přívětivý, ale... bál se. A čím více se bál, tím více pocitů a emocí v sobě potlačoval. A tím více se navenek ukazovala jeho „rebelská“ stránka, jak všichni říkali. Nechápali to, že on za to nemůže a že se jen bojí něco projevit. Co kdyby se mu totiž vysmáli do očí, kdyby za někým přišel a třeba se zeptal, jestli si s ním nechce povídat? Co kdyby ukázal to, že ho to zraňuje a kluci by se mu ještě více smáli a zvýšili své úsilí, jelikož by věděli, že to má nějaký smysl? To prostě nemohl připustit!
Ale nikdo ani neviděl to, že pokaždé, když po někom vyjel, tak to bylo jen z toho důvodu, že urážel ostatní a zraňoval je tak, jako oni zraňovali jeho. Na sobě to snášel, ale u ostatních...
Ale nejvíce bylo bolestivé to, že i ti, kterým pomohl, se jej stranili a mysleli si o něm, kdo ví jaký není kriminálník. Nechápal to, že lidé dokázali být tak nechápavý a ustrašení, když se jednalo o to, aby pochopili někoho, který to prostě v životě neměl zrovna lehké a který trpí sociologickou fobií.
Raději ho prostě odstrkovali a naprosto se k němu neznali. To bylo totiž mnohem jednodušší...
Jak se říká, raději on, než my.

A tak to vlastně pokračovalo celé další roky, které Mark na škole trávil a vůbec se to nelepšilo.
Jeho vlastní otec byl stále v práci a ani si neuvědomoval, s čím vším se jeho syn musel potýkat dnes a denně. Jedinou útěchou pro Marka samozřejmě byli jeho milované knihy a občas několik hodin tréninku s lukem a vrhacími noži. Dokud mu totiž toto někdo nesebral, dokázal se přeci jen celou tou parodií života protlouci a nenechat se tím stáhnout k úplnému dnu. On se totiž tak lehko nevzdává...

Mark Eric Caught Dfc14c6c36_92246827_u

A nakonec, po čtyřech letech úmorného pekla, Mark odmaturoval a to s relativně velice dobrým výsledkem. Hodně mu k tomu samozřejmě dopomohli vědomosti, které získal z knih.
Konečně měl však tu úmornou část života za sebou a pro něj možná i tu nejhorší. Tedy, pokud nepočítal úmrtí své matky.
Jen doufal, že pokud si podá přihlášku na nějakou Vysokou školu, že to tam bude o mnohem lepší, než tomu tak bylo na střední škole. Kdyby měl totiž znovu prožívat to, co prožil tam, asi by to tentokrát už nezvládl.

Jaké však bylo překvapení, když mu jednoho dne, kdy zase prolétával různé Vysoké školy, došel dopis. Dopis, kde bylo uvedeno, že byl přijat na nejprestižnější školu na světě, kdesi v Tichém oceánu. Ironií bylo to, že si vlastně ani neuvědomoval, jak se o něm vůbec mohli dozvědět a proč mu tu přihlášku vůbec poslali, když o ni ani neměl zájem. Tedy, v tom smyslu, že o škole nikdy neslyšel.
Jak se ale říká, překvapení a počáteční radost byla mnohem silnější, než zdravý selský rozum, a proto se také hned večer s touto zprávou neopomněl Mark podělit se svým otcem a hned další den se na to pořádně začít připravovat. Podle toho, co si totiž přečetl, o datu odjezdu lodi, která je tam měla dopravit a začátku školního roku, už mu moc času nezbývalo a on si zkutečně potřeboval ještě zařídit spousty věcí.
Teď už jen nezbývalo jen čekat, než ten den nastane a kdy se začne odvíjet naprosto nová etapa Markova života. Doufejme, že tentokrát bude mnohem lepší, než ta předchozí...

~ Jméno: Nobo

~ Pohlaví: Muž

~ Věk: 19

Dalo by se říci, že Nobo je i mezi Personami dosti unikátní.
Většina Person je totiž proti charakter toho, u něhož vznikla. Skoro všichni lidé totiž právě potlačují to, co si myslí, že by lidé kolem zrovna moc neuvítali a tak se přetvařují a dávají najevo naprostý protiklad. U Noba je to tak jen z části.
Nobo vlastně v sobě zahrnuje veškerý strach, bolest, úzkost, ale i milou povahu, které v sobě Mark tak silně potlačoval. A čím více problémů se v Markově životě objevovalo, tím to bylo horší a naopak Nobo byl silnější.
Jemu vzniknu však především předcházela Markova nesplněná tužba být někde jinde. Vždycky žil v jakémsi svém světě, který nedokázal pochopit nikdo jiný, než on samotný a nesčetněkrát si přál, když jej třeba zrovna ponižovali, uráželi, aby byl někde jinde, aby si mohl vytvořit místo, kde bude moci být naprosto sám sebou, kde bude mít klid a bude tam jen on a jeho myšlenky.
A tím, že potlačoval to, že se chtěl s někým přátelit, zařadit se mezi ostatní, být jako ostatní, tím jen přispíval tomu pocitu, že by stejně raději měl svůj vlastní svět, kam by se vždy mohl při nějakém problému uchýlit a v klidu si tam vše promyslet. Čím více totiž toužil se začlenit a překonat svou fobii, tím více získával nejistotu a pocit, že to nikdy nedokáže a tím i více pro něj bylo jedinou možnosti někam utéct, kdykoliv se mu zachce. Proto asi Nobo vznikl takový, jaký je...
Dokáže být totiž zároveň milý a přivětivý k ostatním, ale zároveň dát najevo i to, co si myslí a nepotlačovat pocity úzkosti, strachu a ani smutku v sobě, Dokáže díky tomu Marka pochopit více, než kdo jiný, ale i ostatní. Je to vlastně téměř jeho kopie, co se týče pomáhání a vlastně celkovému charakteru, na rozdíl však od Marka, on vše dává na rovinu najevo. To jen Mark je ten, co to v sobě neustále skrývá a navenek hraje naprosto nepřípustného a samotářského člověka, jež si nic nedělá z toho, co ostatní o něm říkají a je to prostě veliký drsňák. Jen Nobo však ví, jak se všichni kolem hrozně milý...

Mark Eric Caught A5a8eb0161_92247131_u

Nobo se nikdy nesnažil nějak moc projevovat, Vždy se raději držel v ústraní a vyčkával, jestli jeho protějšek konečně sám se sebou něco udělá.
Už od první chvíli, kdy Markovi rodiče začali zjišťovat, že jejich syn nebude nejvíce společenský, se pomalu, ale jistě Nobo začal formovat do jakého si vzhledu.
Samozřejmě, že v Markovi žil už od narození. Ale tak jako i on, nebyl nic, jen jakési smítko budoucích pocitů a problémů v jeho hlavě, které mohlo být časem vykrmováno, ale také ne.
Bohužel pro Marka bylo.
Nobo si kolikrát přál, aby Mark podobným pocitům nepodléhal a vlastně, aby byl naprosto jiný.
Uvědomoval si to, že by díky tomu vlastně neexistoval, ale raději to, než vidět, jak se tento hoch protloukal životem a zažíval jedno zklamání za druhým. A jen cítit ty pocity a bolest, kterou mu jeho život způsobovali, to byli doslova muka.
Bylo vlastně docela zvláštní, že Nobo nevytvářeli ty pocity, které ostatním nejvíce nedával najevo, ale ten jediný, který vždy Mark bral jako jediné řešení.
Možná to bylo tím, že ve vlastním světě žil už odmalička, proto si to také pak později i přál, aby to tak zkutečně mohlo být a chtěl díky tomu před všemi utéct a někde se skrýt.
Zároveň si však neuvědomoval, že čím více chtěl být jako všichni ostatní, tím větší bolest si způsoboval a tím celý ten pocit zmizení podporoval a Noba posiloval. Nobo totiž vždy věděl, že Mark se nikdy sám nedokáže přes svou fobii, ale i celkový pocit ze svého okolí, přenést. Neměl šanci. Na to byl v tomto ohledu dosti nevyzrálí. A zkutečně netrvalo dlouho, kdy byl Nobo v celkovým soužití s lidmi a vyrovnaností s ostatními pocity, mnohem na větší úrovni, než by kdy Mark mohl dosáhnout.
Kdo by se mu také divil. Největším problémem, který tomu dosti přidal, bylo úmrtí jeho matky, kdy vlastně Nobo pocítil největší nárůst jeho moci, jelikož to byl ten bod, který Marka naprosto uzavřel v jeho hlavě a jeho tužba být naprosto někým jiným a být naprosto někde jinde nezpočetkrát narostla.
Zároveň to však bylo pro Noba strastiplné období, kdy musel prožívat tu bolest a smutek, které Marka zaplavovali a které stále neustávali. V jednu chvíli totiž žil ve šťastné rodiny a v tu druhou, mu téměř nic nezbylo. Nobo si tenkrát tak toužebně přál, aby mohl k Markovi promluvit, pomoci mu a ukázat, že sám není. Že on tu s ním vždy bude a na něj se vždy bude moci spolehnout a obrátit, pokud by potřeboval. Ale nešlo to.
Ať Nobo zkoušel, co chtěl, nemohl se k Markovi dostat. Buď to bylo tím, že byl tak slabý a nebo tím, že si něco podobného prostě Mark nepřipouštěl a pocit samoty byl tak silný, že jim Nobo nedokázal proniknout. Proto to asi po několika měsících vzdal.
Přesto se však nakonec dočkal toužebně očekávané úlevy, kdy se s tím Mark konečně začal alespoň trochu vyrovnávat a postupně se začal zaměřovat na něco jiného, než na tu tragickou událost.
Tehdy sice Nobo pocítil i největší úbytek síly, ale byl rád, že zase alespoň trochu je vše v pořádku.

Následný obrovský nárůst síly pocítil až tehdy, kdy byl Mark poprvé přijat na Fischerovo Gymnázium, kde začalo Markovo druhé nejhorší období.
V té době Nobo deno denně více a více sílil a zároveň si uvědomoval, že takovým tempem bude brzy schopný se sám projevit a možná se Markovi i ukázat.
Právě v tu dobu se začal dotváře kompletní Nobův vzhled, jelikož na té škole si Mark ze všeho nejvíce a dosti často, přál zmizet a nebo si vytvořit vlastní poklidné místo, kde by se mohl schovat.
A čím více si jej představoval a tužbu prohluboval, tím více Nobovi dával reálnou podobu, až ji nakonec úplně dokončil.
To bylo někdy koncem 4. ročníku, kdy hned po maturitě Mark ze školy odešel a začal si hledat další možnost, jak své vzdělání prohloubit.
A když mu došel dopis z té prestižní školy, už v té době Nobo tušil, že brzy se jistě dočká toho, aby Marka sám mohl kontaktovat. Sice nevěděl, kdy a proč, ale byl si tím téměř jistý...
Jeho moc totiž stále nabývala i přesto, že byl Mark ze školy venku. Nejspíše se však Nobo dostal už do té podoby, kdy nebylo cesty zpět. Nehledě na to, že stejné pocity, jež měl Mark na škole, přetrvávali i mimo ni.
Nobo však jen doufal, že už to dlouho nebude trvat a konečně Markovi bude moci ukázat, že zkutečně nikdy sám nebyl a že on tu byl celou dobu s ním . Prožíval jeho problémy, jeho pocity. Že on je jeho Persona, jeho druhé já...

Mark Eric Caught C8e6642b30_92247270_u

Na Markovu Personu se lze dívat podobně, jako se na něj dívali všichni spolužáci. Jako na nějakou nestvůru, v tom horším smyslu slova.
Když by jste si totiž Nobu trochu více prohlédli, uvědomili by jste si, že je zkutečně zvláštní a málokdo by se nedokázal leknout, kdyby někoho takového někdy potkal za rohem temné uličky.
Zdání však klame.
Jak už bylo řečeno, Nobo není vůbec Persona, která by se držela svého vzhledu a i když vypadá docela děsivě, je to velmi přívětivá osobnost.
Jeho vzhled úzce souvisí se vzhledem dimenze, kterou vlastně Nobo ovládá. Dalo by se říci, že oba jsou silně abstraktní. Navíc, Na Nobovi lze dost snadno rozeznat, které pocity jej skládali, jelikož každá jedna část jeho těla, vzhledu nebo oděvu, je jiná a také by jste ji přiřadili k jinému druhu emoce. Po nějakém čase vám však i někdo jako on dokáže přijít sympatický a když si ho delší dobou prohlížíte, vlastně se vám začne i líbit.
Jak už však bylo řečeno, Nobo je velice zvláštní Persona a to jak vzhledem tak i celkovou charakteristikou a povahou.
Zkutečně platí, že každá Persona je sama o sobě unikátní a jedinečná a to doslova.

pro **Pineapple princess** Fri Mar 29, 2013 11:03 pm

Zkutečně pěkný propracovaný životopis... ale doufám, že si během hraní budeš tu gramatiku ještě víc hlídat .

Vzhledem k pozdní hodině mi došli trapné hlášky, které používám, abych nemusela psát jen suchá fakta, takže zkrátka - patříš do třídy Lupos.

Mark Eric Caught Imageaffc

\|Síla\|	\|Rychlost\|	\|Výdrž\|	\|Šarm\|
1	2	1	1

\|JV\|	\|LM\|	\|ZH\|	\|TP\|	\|VP\|	\|V(ITR)\|	\|V(ITE)\|	\|P\|
1	3	1	2	3	1	1	1

Mark Eric Caught

Mark Eric Caught

Re: Mark Eric Caught