Anthony Crowley

Jméno a příjmení: Anthony Crowley
Přezdívka: nemá vyloženě přezdívku, ale většina lidí v jeho dosavadním životě ho oslovovala příjmením, tento zvyk postoupil dokonce tak daleko, že on sám o sobě přemýšlí prostě jako o Crowleym.
Pohlaví: muž
Věk: 21
Země: Anglie
Charakter: Crowley je ve všech ohledech slušně vychovaný člověk. Pokud to jde, bere ohled na všechny okolo sebe, něžnému pohlaví nosí kufry, pomáhá starým babičkám do schodů a zkrátka dělá všechny ty věci, které se čekají od pravého gentlemana. Uznává čest, přátelství, pravou lásku a vůbec všechny cnostné morální hodnoty, které dokážete vymyslet.

Oblíbené: Má rád klavír, šerm, šachy, květiny, vážnou hudbu, smetanovou zmrzlinu a vůbec spoustu dalších věcí, které jsou většinou milé a neškodné asi jako koťata.
Trpí skrytou vášní pro červenou barvu (stejně většinou nosí modrou) a sluneční brýle (které nosí jen v případě, že je opravdu potřebuje).

Neoblíbené: Crowley nemá rád jakékoliv hrubiány, lidi, kteří nedodržují pravidla, nerespektují autority, vysmívají se umění…
Kouření, jakýkoliv alkohol kromě kvalitního vína, přílišné násilí, bolest, smrt (má strach ze smrti)…

Životní příběh:
Crowley se narodil do bohaté rodiny v Anglii. Nedalo se říct, že jeho rodiče by byli šlechtici, ale on tak byl rozhodně vychováván. Jeho otec byl bohatým podnikatelem, který se dostal nahoru díky své vlastní píly. Americký sen. Až na to, že v Británii – tak mu to aspoň říkali. Jeho matka byla oproti tomu z chudé vrstvy; byla to životní láska – nebo mu to tak alespoň říkali.
Crowley byl odmalička vychováván chůvou. Rodiče zkrátka neměli dost času na to, aby se mohli věnovat nějakému malému škvrněti. Tyhle časy nebyli špatné. Jeho chůva nebyla žádná ježibaba, která by smažila děti. Vlastně to byla poměrně milá východoevropská slečna, která mu věnovalo spoustu pozornosti a péče. Malý Crowley necítil, že by na tom bylo něco špatného. Odmala byl vychováván ve víře, že tatínek s maminkou mají moc důležitou práci a proto si s ním hraje teta Pavla.
Okolo pátého roku mu byl zaplacen soukromí učitel a Crowley začal se svými rodiči navštěvovat některé akce, kde měl správně prezentovat rodinu. Jako dítěti mu byla ještě tolerována jistá výstřednost, v soukromí však bylo činěno vše proto, aby se Crowley naučil správnému chování, úpravě oděvu, morálním principům i tomu, na co použít který z deseti příborů ležících na stole.
V přiměřený čas nastoupil na elitní soukromou školu, kde postupoval podle předpokladů. Mimo školu měl velký počet soukromých hodin, šerm, klavír, jízda na koni, filosofie. O nějakém dětství se dalo stěží mluvit.
A tak to pokračovalo dál. Crowley postoupil na soukromé gymnázium a překvapivě zde pro něj vznikl nějaký volný čas, kterého užíval většinou k tomu, aby se domů prošel pěšky, místo toho, aby se nechal vozit autem. Jak sám říkal, shledával to osvěžujícím a mnoho moudrých mužů tento postup doporučovalo.
A tak se stalo, že jednoho krásného májového odpoledne, zrovna když se zamýšlel nad malebností rozkvétajících stromů (kterých bylo kolem jeho trasy vidět opravdu málo), byl přepaden.
Vlastně vypadal jako docela snadný cíl. Scénář byl jak z filmu. Tři kluci, nějaké nože, trocha toho vyhrožování, vše za cílem donutit ho vydat všechnu hotovost, co u sebe měl.
A přesně v takové chvíli je čas na rytíře na bílém koni. Rytíř to nebyl, koně neměla, ale aspoň ta bílá tam byla.
Jediné co totiž při té rychlosti stačil zachytit, byla její bílá kštice míhající se ze strany na stranu. Ta holka se vážně uměla prát. Crowley se ani nestačil vzpamatovat a bylo po všem.
„Mnohokrát vám děkuji, statečná slečno, zachránila jste mi život!“ nejen, že celá scéna byla jako z filmu, ale dokonce i jeho proslov. Nutno říct, že on tak mluvil pořád.
Mladá dívka jen mávla rukou.
„Byli z jiné party.“
A pak k němu ruku natáhla.
„A teď naval ty prachy.“
Crowley zůstal chvíli šokovaně stát. Tohle bylo něco, co se v jeho vesmíru prostě nestávalo. Pak se ale velmi rychle vrátil zpátky do reality.
„Já žádné nemám,“ vypadlo z něj stále ještě trochu zaraženě. A byla to pravda.
Dívka se na něj podívala poněkud zvláštním pohledem a pak se rozesmála. Nůž zmizel někde v hlubinách jejího oblečení.
„Tak to jsi měl s tím životem pravdu.“

Nejspíš bude navždy záhadou i pro samotného Crowleyho, jak k tomu došlo. Možná to byla prostě ona z jedněch vesmírných náhod, nebo jako on rád věří, pravé přátelství. Ti dva se dali do řeči a oba našli v tom druhém jistý zájem. A teď nemyslím tím směrem, jakým se tato pozornost většinou u ženy a muže ubírá.
Crowley jí svým způsobem obdivoval. Byla členem jedné z místních part a nikdy si moc nedělala starosti s pravidly. Crowley neměl rád lidi, kteří porušují pravidla, ale na ní bylo něco zvláštního. Možná to byl způsob, jakým se na ní dívali i ti nejvyhlášenější rváči z okolí, nebo to, že se nikdy nedozvěděl její pravé jméno. Nikdo jí nikdy neřekl jinak než „Azi“. A co zaujalo jí na něm? No, rozhodně nebyla jediným člověkem, který si myslel, že takový druh lidí, jaký představoval Crowley, už dávno vymřel. Dokonce i na škole, kam chodil, působil značně neobvykle. Jak se ale zdálo fakt, že celý svět už v hodnoty, které zosobňuje, nevěří, nemohl Crowleyho odradit od toho, aby je slepě následoval. Byl tak vychován, nemohl jinak.
To, co mu skutečně otevřelo oči, byla práce, pro jeho otce, které se ujal. Dělal účetnictví jeho firmě a teprve ve chvíli, kdy mohl nahlédnout na tyto papírové stopy, si uvědomil, že to, co ho celá ta léta učili, to v čem byl celá léta vychováván, jeho vlastní otec nedodržuje. Dostal se nahoru díky své vlastní píli – tak mu to říkali. Ale ta spousta tučných úplatků taky neuškodila. Samozřejmě, že nebyli v účetnictví zavedené oficiálně. Ale Crowley taky nebyl blbec.
Zato byl slepý. I přesto, že měl důkazy přímo před sebou, odmítal uvěřit, že by něco takového bylo možné. Nezmínil se o tom dokonce ani Azi během jejich pravidelných odpoledních procházek. Jenomže ona to bohužel zjistila sama.
A začala na Crowleyho tlačit. Nechápala, že takový člověk, jakým byl, to může nechat jen tak být. Byl to přece jeho vlastní otec! A on by si s ním měl promluvit, jít na policii, cokoliv!
Jediné, čeho se dočkala, byla snažná prosba, aby to nechala být a víc se v tom již nešťourala.
Jenže to byla Azi. A jen tak něčeho nechat nebylo zrovna jejím zvykem.
Ať se jí to Crowley snažil vymluvit sebevíc, stále šťourala hlouběji, získávala nepříjemné informace a pravidelně ho jimi s chutí zásobovala. Až jednoho dne…
… spáchala sebevraždu. Ne, vážně, to byl závěr policie. Ale věřil by tomu někdo? Kdybyste se zeptali jí, jestli na ní pomýšlí, řekla by vám s jistotou jedno:
„Vím přibližně o deseti lidech, které bych zabila dřív, než sebe.“
Taková byla prostě Azi.

A tatínek jak se zdálo, nedělal jenom do úplatků.

Crowley se cítil znechucený, ale nevěděl, jak se k tomu má postavit. Co by měl dělat? Jak tomu uniknout? Jak se dá s něčím takovým vyrovnat?
Neměl si o tom ani s kým promluvit. Azi se postupem času stala jeho jediným přítelem. A tak prostě zůstal dál zavřený v tom luxusním domě, uvězněný ve svém přepychovém životě a staral se o papíry. Dopis o tom, že byl přijat na nejlepší univerzitu na světě mu v tu chvíli přišel jako spása. A poslední, co by v tu chvíli chtěl řešit, byl fakt, že se na žádnou nehlásil.

Mazlíček: -
Věci: vždy u sebe nosí příhodně schovaný pár slunečních brýlí, propisku a notýsek na zapisování poznámek
Vzhled a zajímavosti: krátké černé vlasy,tmavě hnědé oči. Téměř vždy nosí nějaký společensky vhodný oděv (a tím myslíme společnost vyšších vrstev), vždy je vhodně upraven a pokud možno čistý.


Persona
Jméno: Azi
Pohlaví: Žena
Věk: 21
Charakter: Azi má jednoduché životní motto – raději shořet, než vyhasnout. Nedá se o ní říct, že by byla přímo zlá, jen extrémně sobecká, dokáže si s lidmi vytvořit jistý druh pouta, asi takový, jaký si dítě vytvoří ke své oblíbené hračce. O ostatních dokáže přemýšlet jen v souvislosti se sebou. Něco jako sebeobětování neexistuje. Je velice impulzivní a vysoce cholerická. Má sklony tíhnout k cigaretám a alkoholu.
Historie: Zárodek Persony se objevil ve chvíli, kdy Crowley potkal skutečnou Azi. Celou tu dobu, co se s ní stýkal, v něm tiše hlodal a s každým dalším odhalením pravdy o jeho otci pomalu sílil. Teprve ve chvíli „sebevraždy“ Azi ale nabyl definitivní moci a převzal její podobu s křídly. Metaforicky.
(Ačkoliv se určitě nedá říct, že Azi by byla anděl. Spíš padlý.)